Joe Bonamassa: „Není potřeba je rušit“

Proč Joe Bonamassa téměř nehraje na kytary ze své legendární sbírky: „Není potřeba je rušit“

„Některé nástroje mají stále původní struny“

Joe Bonamassa přiznal, že většina kytar z jeho působivé sbírky se k hraní prakticky nepoužívá. Důvod je prostý: mnoho z těchto nástrojů je ve stavu muzejních exponátů a slavný blues-rockový kytarista považuje za svou povinnost zachovat je v původním stavu.

Jako sběratel s dlouholetou praxí a skutečně fanatickým vztahem k vintage vybavení vlastní Bonamassa tolik vzácných kytar, že by se jimi dalo vybavit nejedno muzeum. Jeho slavný sklad Nerdville v podstatě již jako muzeum funguje — většina nástrojů tam není určena pro každodenní použití, ale pro zachování historie.

V nedávném rozhovoru pro podcast My Weekly Mixtape Joe vysvětlil svou filozofii. Podle jeho slov patří značná část z přibližně 650 kytar do kategorie museum-grade — jsou to zcela originální nástroje, bez úprav, v ideálním stavu, takové, jaké opustily továrnu před desítkami let. Některé kusy jsou tak dobře zachovalé, že na nich stále drží tovární struny.

„Jsou kytary, kterých není potřeba se dotýkat, opotřebovávat je nebo je vystavovat zátěži. Ale samozřejmě mám i ty nástroje, na které skutečně hraji — koncertní, pracovní kytary. A pak jsou tu nástroje, které nejsou v ideálním stavu, ale prostě je vezmete do ruky a pochopíte: tohle je ta magie. Skvěle zní a úžasně se na ně hraje,“ prozradil hudebník.

Nabízí se logická otázka: proč tedy vlastnit tolik kytar, když se většina z nich nepoužívá na pódiu ani ve studiu? Bonamassova odpověď je naprosto upřímná — je to především sběratel.

„Pokud jste sběratel, snažíte se získat ten nejčistší, nejoriginálnější kus. Právě takové nástroje si časem zachovávají a zvyšují svou hodnotu. A pokud jste hudebník — nepojedete v závodním autě se špatnými pneumatikami.“

Podle Joea musí balancovat mezi dvěma rolemi — hráčem a sběratelem. Nemůže se jen prohlásit za sběratele a nikdy na nástroje nehrát. Proto je část jeho kytar udržována a přizpůsobována pro aktivní používání: mění se pražce, provádí se technická údržba, aby byl nástroj plně připraven k práci.

Bonamassa přitom zdůrazňuje, že vynikající zvuk a inspirace vůbec nevyžadují vlastnictví těch nejvzácnějších vintage exemplářů.

„Peavey Classic 30 tuhle práci v klidu zvládne. Nemusí to být nutně něco elitního.“

Hudebník se sebeironií nazývá „králem audiofilských hnidopichů“, ale hned uvádí názorný příklad:

„Viděl jsem Robbena Forda hrát na zapůjčené zesilovače Fender Twin a stejně zní jako Robben Ford. Vždycky budete znít jako vy sami. Slyšel jsem ho i s Dumble — ano, je to skvělé. Ale i s obyčejným půjčeným zesilovačem zní úžasně. Protože je to Robben Ford. V tom je celá podstata.“

Příběh Joea Bonamassy je skvělou připomínkou toho, že skutečná hodnota kytary nespočívá jen v její ceně nebo vzácnosti, ale také v tom, jaký příběh, emoce a inspiraci nese.