Ted Aguilar: „Dnešní metal ztratil individualitu — mnoho kapel zní stejně“

Kytarista Death Angel vysvětlil, proč moderní metalová scéna prožívá krizi rozpoznatelnosti navzdory neuvěřitelné úrovni muzikantů

Kytarista Death Angel Ted Aguilar věří, že jedním z hlavních problémů moderní metalové scény je ztráta unikátního zvuku. Podle něj mají dnešní muzikanti fenomenální techniku, mnoha skupinám však chybí vlastní hudební osobnost, která by umožnila je okamžitě rozpoznat mezi stovkami dalších kapel.

V novém rozhovoru pro Pipeman hudebník sdílel své úvahy o vývoji žánru a porovnal současnou generaci metalových kapel s klasickou érou thrash metalu, kdy měla každá skupina svůj vlastní rozpoznatelný rukopis.

Podle Aguilara nekritizuje moderní kapely jako takové. Naopak uznává, že metalová scéna zůstává aktivní a pokračuje v rozvoji díky obrovskému množství nových skupin.

„Nemám nic proti moderním metalovým kapelám. Navíc je skvělé, že je jich tolik. Možná někdy až příliš mnoho. Scéna se stala velmi přesycenou. Ale právě tyto kapely nadále podporují žánr a nesou pochodeň metalové hudby dál,“ poznamenal hudebník.

Přesto právě velké množství podobných skupin podle Aguilara vytváří vážný problém.

„Vyrostl jsem v éře, kdy byl thrash metal skutečně rozmanitý. Anthrax zněli úplně jinak než Overkill. Death Angel se lišili od Testament. Každá kapela měla svůj charakter, svou tvář a vlastní přístup k hudbě.“

Každá skupina měla svůj zvuk

Kytarista zdůrazňuje, že navzdory příslušnosti ke stejnému žánru si kapely minulých desetiletí zachovaly výraznou individualitu.

„Ano, všechny hrály thrash metal. Samozřejmě, většina muzikantů byla inspirována hnutím New Wave Of British Heavy Metal, punk-rockem a rozhodně Metallica. Prakticky všichni zažívali vliv Metallica a Exodus, protože právě oni byli mezi hlavními hybateli žánru.“

Avšak podle Aguilara se tehdy hudebníci nesnažili kopírovat jeden druhého.

„Všichni chtěli zachovat stejnou agresi a energii, ale vyjadřovali ji po svém. Každý hledal vlastní styl.“

Jako příklad uvádí zpěváky známých skupin.

„Vezměme si například zpěváka Death Angel Marka Oseguedu. Vůbec se nepodobá Chucku Billymu z Testament. Chuck Billy, zase nezní jako Sean Killian z Vio-Lence. A nikdo z nich není podobný Stevu “Zetro” Souzovi, který byl dlouhou dobu hlasem Exodus».

Problém není v talentu — muzikanti se stali neuvěřitelně silnými

Přitom Aguilar zdůrazňuje, že se vůbec nejedná o nedostatek mistrovství.

Naopak, podle něj moderní interpreti dosáhli úrovně, která výrazně převyšuje možnosti mnoha muzikantů jeho generace.

„Moje výhrada k modernímu metalu spočívá pouze v jednom, a to je výhradně můj osobní názor, nikoliv útok na jakékoliv kapely: prostě jsem přestal rozlišovat, kdo je kdo.“

Pokračuje:

„Dnes v metalu hraje obrovské množství fantastických muzikantů. Upřímně řečeno, mnozí z nich jsou schopni nás nechat daleko za sebou. Jsou neuvěřitelně talentovaní.“

Dříve se muzikanti vyvíjeli společně, nyní častěji odděleně

Jedním z klíčových rozdílů moderní scény Aguilar považuje způsob učení a formování muzikantů.

V minulosti členové kapely rostli jako kolektiv, osvojovali si nástroje a tvořili hudbu společně.

„Tehdy se vše dělo jinak. Sešli jste se jako kapela a společně se učili hrát. Zkoušeli jste, hráli covery, psali vlastní písně. Všichni procházeli touto cestou společně.“

Dnes se situace změnila.

„Nyní existuje obrovské množství úžasných muzikantů a znovu zdůrazňuji — není to kritika. Jsou skutečně neuvěřitelní. Někdy se díváš a přemýšlíš: co to pijí, že jsou schopni hrát na takové úrovni?“

Podle Aguilara sehrál důležitou roli internet a digitální platformy.

„Objevily se YouTube, blogeři, influenceři a spousta výukových materiálů. Výsledkem je, že mnozí muzikanti se vyvíjejí samostatně a dosahují velmi vysoké úrovně ještě předtím, než začnou hrát v kapele.“

Živou interakci nelze nahradit technologiemi

Navzdory všem výhodám moderních technologií je Aguilar přesvědčen, že nic nedokáže nahradit živou komunikaci mezi muzikanty.

„Je něco speciálního v tom, když lidé jsou v jedné místnosti, učí se od sebe a vyměňují si nápady.“

Domnívá se, že mnozí moderní interpreti jsou natolik zvyklí pracovat sami, že pro ně bývá složité najít společnou řeč s ostatními muzikanty.

„Když se člověk příliš dlouho věnuje hudbě samostatně, může ztratit dovednost interakce s kolektivem. Někdy se stává těžkým cítit druhého muzikanta a naladit se na stejnou vlnu.“

Proč stará škola stále zůstává speciální

Při vzpomínce na časy vzniku thrash metalu Aguilar zdůrazňuje, že právě společná práce formovala unikátní zvuk kapel.

„Tehdy se vše dělo maximálně přirozeně. Sešli jste se v místnosti, hráli společně, potom jste se rozešli domů a pokračovali v procvičování samostatně. Poté jste se vrátili na zkoušku a řekli: „Kluci, mám nový nápad“. A dále jste ho rozvíjeli už jako celá kapela.“

Podle něj právě takový přístup vytvářel skutečnou hudební chemii.

Technologie pomáhají, ale nenahrazují lidské spojení

Kytarista uznává, že moderní technologie otevírají obrovské možnosti pro kreativitu.

„Každá situace má svá pozitiva a negativa. Jako všechno v životě.“

Dnes mohou muzikanti nahrávat riffy doma, posílat je kolegům přes internet, společně pracovat na kompozicích na dálku a dokonce nahrávat materiál vzdáleně.

„Teď si můžete vymyslet riff, poslat ho druhému člověku, on se naučí part a můžete pracovat dále prakticky bez osobního setkání.“

Avšak podle Aguilara by to nemělo zcela nahradit tradiční proces tvorby hudby.

„Stejně je nezbytné se scházet společně v jedné místnosti. Existuje zvláštní synergie, která se objevuje pouze při živé komunikaci.“

Vysvětluje, že osobní kontakt umožňuje lépe si rozumět.

„Když vidíš obličej člověka, rozumíš jeho reakci na hudbu, slyšíš jeho nápady, pozoruješ jeho emoce, vznikají naprosto jiné pocity. Dokonce i hádky a neshody se stávají součástí tvůrčího procesu.“

Pro Teda Aguilara je právě tato lidská energie a vzájemná inspirace tím elementem, který pomohl klasickým metalovým kapelám vytvořit vlastní neopakovatelný zvuk a zanechat znatelnou stopu v historii tvrdé hudby.