Od domácího videa k legendárnímu triu: jak 22letá kytaristka okouzlila Alice Coopera a Johnnyho Deppa

Pro Annu Caru, 22letou kytaristku z Newcastlu (Anglie), dočasné nahrazení Nity Strauss v kapele Alice Cooper je vážnou a zodpovědnou výzvou. Hudební materiál, který Anna Cara hraje s Alice Cooperem, v minulosti tvořili takoví velikáni jako Dick Wagner, Steve Hunter, Kane Roberts, Vinnie Moore, Orianthi a samozřejmě i samotná Nita Strauss, která odešla na mateřskou dovolenou. To vše činí tuto práci ještě významnější.

Nicméně Anna Cara na tento úkol není sama. Má silnou podporu od kytaristů Ryana Roxieho, který s Alice Cooperem vystupuje od roku 1996, a Tommyho Henriksena, který se k týmu přidal v roce 2012. Obrovské zkušenosti těchto hudebníků, zahrnující spolupráci s takovými velikány jako Slash a Joe Perry, z nich dělá ideální parťáky pro Annu Caru, která celý život sledovala show této kapely.

„Obdivovala jsem Orianthi a Nitu Strauss,“ přiznává Anna Cara. – „Jako dítě jsem jamovala podle jejich videí, takže ani nemohu najít slova, kterými bych popsala své současné pocity. Je to šílené.“

„Člověk musí umět precizně zahrát široké spektrum hudby,“ poznamenává Ryan Roxie. – „Když jsem poprvé slyšel hrát Annu Caru, hned jsem věděl: je z jiného těsta. S lehkostí zvládá rychlé technické pasáže a vzápětí okamžitě přepne do režimu klasického rocku.“

S ním naprosto souhlasí Tommy Henriksen, který osobně objevil talent Anny Cary a přirovnává její kytarový tón, vibrato a všestrannost k umění Garyho Moora: „Říkal jsem Ryanu Roxiemu: "Kámo, musíš si poslechnout, jak tahle holka hraje". Má tu jedinečnou jiskru. Nedokážu to popsat slovy, ale málokdo má tenhle kytarový instinkt, a ona ho má.“

Jako skromný člověk Anna Cara při upřesnění podstatu tohoto talentu přesto popisuje: „Ráda do hraní vkládám emoce a cit. Mám ráda rychlý shred, ale hlavním je pro mě výraz a přednes. Právě to mi dělá radost a nutí mě to nepustit kytaru z rukou.“

Dokud Nita Strauss neuskuteční svůj triumfální návrat, Anna Cara je na turné s Alice Cooperem — na scéně, kde není místo pro playbacky a jistoty. „Žádný nahraný playback,“ zdůrazňuje Ryan Roxie. – „Pokud se večer vyvíjí špatně, divák uslyší vše tak, jak to je. To je skutečný rock-n-roll: živé kytary, syrový zpěv, všechno opravdové.“

„Čeká mě ještě obrovský kus práce,“ říká Anna Cara. – „Nikdy si nemyslím, že jsem dosáhla vrcholu. Neustále přemýšlím o tom, jak postoupit na novou úroveň a překonat samu sebe. Je těžké popsat ten emocionální šok: je to plnění mého největšího snu. Když se během show Alice Cooper otočí a ukáže na mě při sólu, připadá mi to surreálné.“

Zkušený Ryan Roxie na oplátku mladé kytaristce radí, aby si ten moment užívala: „Pokud budeš tvrdě pracovat, tvoje šance určitě přijde. My s Tommym Henriksenem jsme dostali šanci před mnoha lety a stále z ní těžíme maximum. Teď přišla řada na Annu Caru, a svět jí leží u nohou.“

Exkluzivní rozhovor s kytarovým triem:

Tommy, je pravda, že se Anna Cara dostala do orbitu Alice Coopera díky tobě?

Tommy Henriksen: Našel jsem Annu Caru pro svůj projekt Crossbone Skully. Neustále sleduji Instagram a YouTube a hledám talenty. Když jsem dával dohromady Crossbone Skully, chtěl jsem najít skvělé domácí kytaristy a vytáhnout je na velká pódia.

Co tě přesně zaujalo na jejím kytarovém hraní?

Tommy Henriksen: Nikdy neukazovala svůj obličej — jen kytaru a prsty. Žádné pózování ani zbytečné hlouposti. Napsal jsem jí: „Moc se mi líbí tvoje hraní. Máš úžasné citlivé vibrato. Můžu si zavolat s tebou a tvými rodiči?“. Ani jsem nevěděl, kolik jí je let (smích). Zavolal jsem jim přes FaceTime a řekl: „Vaše dcera je kytaristka od boha. Zní jako Gary Moore, má vibrato jako 55letý zkušený bluesman“. Nikdy jsem neslyšel, aby dívky — ať mě správně pochopí! — měly takové vibrato, kromě Orianthi. Na otázku, kdo ji to naučil, odpověděla: „Můj táta!“.

Jak se Anna Cara nakonec stala součástí Crossbone Skully?

Tommy Henriksen: Řekl jsem jí: „Dávám dohromady kapelu. Buď připravená na odlet do Los Angeles“. Za pár měsíců jsem zavolal a zeptal se: „Jsi připravená? Letíme dělat video. Vyzvednu tě na letišti“. Vyzvedl jsem ji z letiště a rovnou zavezl do domácího studia Johnnyho Deppa. Představte si to: holka nikdy nevytáhla paty z Newcastlu, a najednou je v domě Johnnyho Deppa! Sám Johnny Depp řekl: „Ať si vezme jakoukoli moji kytaru“. Podal jsem jí nástroj Johnnyho Deppa, a tak začala naše spolupráce.

Později Nita Strauss oznámila Alice Cooperovi dočasný odchod, což otevřelo cestu pro Annu Caru.

Anno, byla pro tebe tato série událostí jako vír?

Anna Cara: Když si mě Tommy Henriksen všiml v roce 2022, bylo mi 19 let. Od té doby uplynuly roky vývoje, hodně jsem vyrostla jako hudebník i koncertní umělec. Ale stále nemůžu uvěřit tomu, co se děje, vždyť už ve 14 letech jsem procvičovala prsty podle koncertů Alice Coopera.

Ryane, pracuješ s Alice Cooperem nejdéle. Jaký na tebe Anna Cara udělala dojem a zapadá do kapely svou povahou?

Ryan Roxie: Absolutně. Psychologická kompatibilita v kapele je stejně důležitá jako mistrovství. Úroveň hraní musí být špičková, ale u nás je třeba kombinovat mnoho rolí. Člověk se musí snadno přizpůsobit nejrůznějším stylům. Když jsem slyšel Annu Caru, žasl jsem: jak může takový sound vycházet z prstů 22leté dívky? Obvykle se hluboký tón formuje roky práce v zakouřených barech, ale ona ho vytvořila díky nekonečným hodinám cvičení ve svém pokoji a natáčení videí.

Tommy, to ty jsi navrhl Alice Cooperovi kandidaturu Anny Cary?

Tommy Henriksen: Alice Cooper hledal kytaristu a já se zeptal: „Potřebuješ chlapa nebo holku? Mám varianty“. Ale jako první jsem poslal video Ryana Roxieho. Poslechl si ho a odpověděl: „Všechno vidím a slyším, to je ono“. Alice Cooper se ten nápad také líbil a navrhl: „Přiveďte ji na show do Vegas, ať nasaje atmosféru“.

Anno, v čem je tajemství toho „kytarového citu“, o kterém mluví Tommy? Je to vrozené, nebo získané?

Anna Cara: Na začátku mě základy naučil táta. Jamovali jsme spolu, i když pro něj byla kytara jen koníček. Když mě učil techniku, vždy kladl důraz na rytmus a správné vibrato a říkal: „Vypiluj to k dokonalosti, než se začneš učit rychlý shred“. Potom jsem se učila hraním mistrů jako Tony Iommi, Eddie Van Halen a Gary Moore. Vždy mě přitahovali kytaristé s bohatým tónem a citem pro nástroj.

Ryan Roxie: Nejpřekvapivější je, že mně je 60 let a Anně Caře je 22, ale vychovali nás na stejné hudbě. Tenhle oldschoolový vliv je v jejím projevu jasně znát.

Jak si mezi sebou dělíte kytarové party?

Ryan Roxie: Alice Cooper miluje kytarová sóla, takže v každé písni jsou minimálně dvě nebo tři. Každý má možnost se vyřádit (smích). Já osobně preferuji rytmické party. Dokážu zahrát sólo, ale od přírody jsem spíše Malcolm Young.

Samotná diskografie napovídá rozdělení rolí: pokud jde o glam rock 80. let ve stylu Kane Roberts, ujímá se partu Anna Cara. Pokud je potřeba tvrdší klasický rock, jde na to Tommy Henriksen. A já pokrývám přechodné styly. Naším cílem je zachovat ducha původních skladeb.

Tommy Henriksen: Ano, miluji rytmus. Sóla jsou pro mě pár naučených triků, které jen prohazuji (smích).

Ryan Roxie: Nebuď skromný, Tommy Henriksen je nejvíce se rozvíjející kytarista, jakého pamatuji! Přišel k nám jako baskytarista, ale jakmile vzal do ruky elektrickou kytaru, rok od roku se vyvíjel.

Anna Cara: Náš kytarový triumvirát je silný tím, že každý máme své jedinečné přednosti. Na zkouškách neustále stavíme zajímavé harmonie.

Jmenujte své oblíbené písně Alice Cooper pro hraní na kytaru.

Tommy Henriksen: Caught in a Dream kvůli říznému rytmu, který je mnohem složitější, než se zdá. A Cold Machines v ladění Drop D s jeho industriálním metalovým zvukem.

Anna Cara: Feed My Frankenstein! Rytmus a naše společné sólo s Ryan Roxie je čisté nadšení. Ještě Poison pro úžasná harmonická sóla.

Ryan Roxie: Nejzajímavější jsou složité věci. Hrajeme Chasing Rainbows (píseň z roku 1917, kterou Alice Cooper nahrál na albu Goes to Hell z roku 1976). Původně tam byl klavírní part a přepsat ho pro tři kytary pro živé vystoupení bylo neuvěřitelně vzrušující.

Řekněte nám něco o svém kytarovém vybavení a nástrojích.

Tommy Henriksen: Teď hraji na kytary B.C. Rich. Svého času jsem viděl Joe Perry — a to je nejlepší kytarista na světě — s kytarou B.C. Rich na koncertě Live! Bootlega nadchla mě ta myšlenka. Koupil jsem od souseda vintage B.C. Rich Bich a B.C. Rich Mockingbird z roku 1980 za 5000 dolarů. Později jsem sehnal i B.C. Rich Warlock z 80. let.

Ryan Roxie: Vyrostl jsem na kytarách Gibson a vždy jsem miloval jejich klasické tvary: Gibson Flying V pro rock 80. let, Gibson Explorer pro industriální zvuk a Gibson Les Paul pro klasiku 70. let. Teď nejsem vázán smlouvou o podpoře s Gibson, takže si vybírám vše, co hrdlo ráčí. Moc se mi líbí nástroje od butikové značky Rock N Roll Relics, kterou založil Billy Rowe.

. Kromě toho vydávám signature efektový pedál společně s firmou Citadel pod názvem Pin Sound — je to výkonný booster ve stylu Eddie Van Halen se zabudovaným šumovou bránou. A pro akustické sety používáme skvělé kytary Alvarez.

Anna Cara: Na koncertech používáme procesory Kemper — za nastavení našeho tónu vděčíme Tommy Henriksen. Co se týče kytar, hraji na Ibanez X Series. Custom kytary Ibanez padnou do ruky prostě úžasně. Mám umělecké jméno Blackthorn („Trn“), a když mi Tommy Henriksen poslal fotku této kytary Ibanez, fakt vypadala jako trn!

Ale hraji i na Gibson Les Paul, protože jsem vyrostla na kytarách Gibson. Moc miluji Gibson SG, ale tenhle současný Gibson Les Paul mi půjčil syn Alice Cooper — Dash Cooper, za což mu moc děkuji.

V čem je tajemství ideální souhry ve skupině se třemi kytaristy?

Ryan Roxie: Je to jednoduché: jasně víme, čí jméno je napsáno na plakátu, a není to jméno Ryan Roxie, Tommy Henriksen nebo Anna Cara (smích). Alice Cooper je sebevědomý lídr bez přebujelého ega, dává každému kytaristovi možnost zazářit na pódiu.

Tommy Henriksen: Hlavní je smysl pro rytmus a načasování. Když se tři kytary spojí v jedno, vznikne mocná stěna zvuku. Hrajeme různé party v různých pozicích na hmatníku a zní to skvěle.

Anna Cara: Hudba Alice Cooper je nadčasová. Neposlouchám moderní pop, raději mám rock 70. a 80. let. Hrát takovou hudbu spolu s Ryan Roxie a Tommy Henriksen je naprosté štěstí.

Jaké to je balancovat mezi vlastní individualitou a zájmy kolektivu?

Tommy Henriksen: Neustále sleduji mladé kytaristy na Instagramu a okoukávám nové triky. Je důležité se neustále učit a nechat se inspirovat.

Ryan Roxie: Anna Cara teprve začíná svou cestu, zatímco my s Tommy Henriksen chceme, aby naše kytarová cesta pokračovala co nejdéle. Dokud se kola točí, jsme ve hře. Jsme individuality, ale na pódiu jsme jeden monolit. Rock'n'roll nemusí být sterilně dokonalý — chyby dělá každý, ale vždycky se navzájem jistíme.

Anno, co bys chtěla vzkázat kytarové komunitě na začátku své velké cesty?

Anna Cara: Jeden fanoušek mi řekl: „Vidět mladou holku na hlavní scéně je neuvěřitelně inspirující“. To je výsledek tvrdé práce. Nesmíte se vzdávat. Neustále jsem dávala videa na síť, aby si mě někdo všiml. Kdybych zlenivěla a nevložila ten konkrétní bluesový cover, který viděl Tommy Henriksen, nic z toho by nebylo. Fungoval efekt motýlích křídel.

Pracujte na sobě, dělejte to s láskou k hudbě, užívejte si každý den strávený s kytarou v ruce — to je to nejdůležitější.