Jak jeden hit zachránil Radiohead: příběh “Creep”, který porušil pravidla průmyslu a změnil osud kapely
Automatický překlad. Ruský originál
S více než 40 miliony měsíčních posluchačů na Spotify, Radiohead zůstávají jednou z nejvyhledávanějších rockových kapel na světě. A jejich skladba Creep, která má jen na této platformě téměř 3 miliardy přehrání, si sebevědomě udržuje status jejich nejznámějšího a nejtrvalejšího hitu.
V nedávném rozhovoru pro Uncut kytarista Ed O’Brien sdílel své úvahy o významu této písně. Podle něj, kdyby Creep nebyl tak úspěšný, osud kapely mohl vypadat úplně jinak — možná by prostě zmizeli z hudební scény.
Při odpovědi na otázku, kdy Radiohead poprvé pocítili, že z uměleckého hlediska vytvořili něco skutečně nového, poznamenal:
„Pravděpodobně to bylo album The Bends. V Pablo Honey byl vliv jiných interpretů příliš zřejmý, ale The Bends se ukázalo být mnohem pestřejším. Stačí se podívat na jeho strukturu: začíná skladbou Planet Telex a končí Street Spirit. Jsou to dvě naprosto odlišné skladby — jedna zvukově silná a experimentální, druhá hluboká a emotivní.“
Pokračuje:
„Dobře jsme věděli, že první album mělo slabé stránky, a v mnohém drželo právě díky Creep. Kdyby se tato píseň nestala hitem, je velká pravděpodobnost, že bychom druhé album vůbec nenahráli — label by nás mohl prostě opustit.“
I přes obrovský úspěch sami členové kapely k této skladbě necítí zvláštní lásku a na koncertech ji hrají jen zřídka.
Frontman Thom Yorke píseň svého času dokonce označil za „odpad“ a jednou na žádost o její zahrání z pódia odpověděl poměrně ostře. Navíc si dovolil i velmi tvrdé výroky na adresu fanoušků tohoto tracku.
Existuje také historka o tom, že kytarista Jonny Greenwood při nahrávání záměrně přidal ostré, „skřípavé“ kytarové akcenty do refrénu My Iron Lung, aby zvuk zkazil — producent se však rozhodl tento efekt ponechat.
Píseň Fake Plastic Trees má neméně zajímavý příběh. Thom Yorke ji napsal po koncertě Jeffa Buckleyho, který na něj udělal obrovský dojem.
„Když jsme pracovali na The Bends, zašel jsem na Buckleyho koncert. Připomnělo mi to mou zranitelnou stránku, kterou jsem se snažil skrývat,“ vyprávěl Yorke.
Původně píseň nahrál sám, ale po poslechu výsledku pochyboval, zda ji má na album zařadit:
„Měl jsem pocit, že je příliš osobní, příliš upřímná.“
Nahrávání skladby se ukázalo jako složitý a vyčerpávající proces. Tlak ze strany labelu EMI napětí jen zvyšoval — společnost doufala, že skladba zopakuje úspěch Creep.
Později Yorke vzpomínal:
„Byla to naprostá katastrofa.“
A Ed O’Brien dodal:
„V jednu chvíli všechno znělo jako November Rain od Guns N’ Roses — příliš patetické a přeplácané.“
Nakonec charakter písně pomohla zformovat náhodná chyba:
„Během mixování Paul Kolderie přeskočil moment nástupu elektrických kytar. Byla to chyba, ale rozhodli jsme se ji nechat,“ vysvětloval Yorke.
Právě tento efekt opožděného zvukového „výbuchu“ se stal jedním z klíčových rysů skladby.
Yorke se také přiznal, že se rozplakal, když poprvé slyšel finální verzi:
„Během nahrávání si sebe sama neuvědomujete — je to jako meditace. A pak, když slyšíte výsledek, je to, jako byste se poprvé dívali na sebe zvenčí.“
Navzdory pověsti kapely, která se vyhýbá opakování svých hitů a často jde proti očekávání publika, v posledních letech Radiohead začali častěji zařazovat Fake Plastic Trees a Let Down do koncertních setlistů — zejména během evropských vystoupení, která byla první od roku 2018.
Je zajímavé, že v době vydání Fake Plastic Trees nesplnila očekávání EMI jako potenciální hit. Ale po 30 letech našla nový život a uznání.