Jak Simon McBride vdechl nový život legendárnímu zvuku Deep Purple: Tajemství tónu, improvizace a úcty k tradici

Zaujmout místo na pódiu, které kdysi patřilo titánům, jako jsou Ritchie Blackmore a Steve Morse, by pro každého hudebníka znamenalo skutečnou zkoušku odolnosti. Nicméně, když Simon McBride vstoupil do řad Deep Purple, nezažil ani náznak pochybností. Navíc kultovní skladbu "Smoke on the Water" hraje výhradně svým vlastním způsobem.

Lze s jistotou říci, že Simon McBride nyní uskutečňuje svůj největší sen. Sám hudebník vzpomíná, že v letech jeho mládí stál hudební svět na třech pilířích: Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple. Kdyby tehdy někomu řekli, že se třináctiletý teenager v budoucnu stane právoplatným členem Deep Purple, považoval by to za vtip. Nicméně po třech desetiletích se tento irský virtuóz ocitl přesně tam.

Kytarista se s úsměvem přiznává, že se cítí neuvěřitelně šťastný, protože hrát v legendární rockové kapele je vysněným cílem prakticky každého, kdo vezme do ruky nástroj. Nyní si užívá každou sekundu tohoto procesu a uvědomuje si, jakou je ctí a privilegiem zapsat své jméno do historie tak velkého kolektivu.

Samozřejmě, když se v roce 2022 připojil ke skupině, Simon čelil obrovské zodpovědnosti. Měl nahradit Steve Morse — kultovního mistra rychlého trsání (picking) a kytaristu, který na tomto postu vydržel v historii kapely nejdéle. Živá vystoupení před něj kladla ještě složitější úkol: interpretovat klasické dědictví sedmdesátých let, včetně hitů jako "Highway Star", "Black Night" a samozřejmě "Smoke On The Water". Všechna tato díla nesou unikátní a nenapodobitelnou pečeť Ritchie Blackmore, jednoho z nejuznávanějších kytaristů na planetě.

Nicméně za zády Simon McBride měl obrovský balík zkušeností, včetně spolupráce s ostatními členy skupiny — zpěvákem Ian Gillan a klávesistou Don Airey. Vyzbrojen svou spolehlivou kytarou PRS, tuto výzvu přijal. Dnes, po dvou letech, vyšlo jeho debutové studiové album v rámci kapely.

Tato nahrávka s názvem "=1" se stala třiadvacátým studiovým releasem v rozsáhlé diskografii Deep Purple. Proces práce na něm byl pro nového člena překvapivě pohodlný a bez jakéhokoli stresu.

Simon vypráví, že se nemusel nijak zvlášť připravovat. Věděl, že kapela bude nahrávat nový materiál, a samotná myšlenka na vytvoření alba s Deep Purple ho naplňovala nadšením. Přitom žádný tlak ze strany kolegů ohledně toho, jaký má být výsledný efekt, neexistoval. Hudebníci se prostě sešli v jedné místnosti. Z pohledu kytaristy proběhlo vše maximálně snadno — jednoduše se zapojil do procesu a vydal ze sebe maximum.

Když se ocitneš na místě, kde před tebou tvořili takoví mistři jako Blackmore a Morse, jak moc to doléhá na tvoji mysl?

Podle názoru Simon McBride, v každé tvůrčí situaci je hlavní zůstat sám sebou. Pokud se neustále ohlížíš zpět a přemýšlíš o předchůdcích, nevyhnutelně tě to hudebně sváže. Snažit se soupeřit se Steve Morse nebo Ritchie Blackmore je naprosto nesmyslné, protože nikdo nezahraje jejich party lépe než oni sami. Kytarista to otevřeně přiznává a nesnaží se kopírovat jejich styl.

Podotýká, že kolegové v kapele si na něm cení právě jeho osobitosti a vlastního rukopisu. Přitom Simon k klasickému materiálu přistupuje s obrovskou úctou. Fragmenty vytvořené Ritchie a Steve, jsou fundamentálním základem těchto písní a měnit je by bylo špatné. Nicméně při psaní nového materiálu přináší každý člen své vlastní hudební nápady a vlivy. Právě absence pevných pravidel při tvorbě písní ho na tvorbě skupiny vždy přitahovala.

Tvorba vlastní kompozice je proces stejně náročný jako osvojení samotného nástroje, ale neustálé učení se od ostatních hudebníků dává obrovský impuls pro rozvoj. Při studiu raných děl Ritchie Blackmore, kytarista se často přistihl při myšlence, že by ho samotného taková řešení nikdy nenapadla, a nyní je snadno aplikuje ve své praxi.

Styl, který předváděl Steve Morse, se vyznačoval větší progresivitou. I když mu tento směr není úplně blízký Simon, dokázal si z něj odnést mnoho užitečného, když pronikl do logiky používání těch či oněch stupnic a technik. Hudebník, který nasává informace jako houba, si bere od každého mistra to nejlepší a transformuje to do svého vlastního stylu.

Když mluvíme o formování jeho kytarového zvuku, Simon McBride poznamenává, že ve studiu používá stejnou sestavu vybavení jako na koncertech, jejímž základem jsou zesilovače Engl. Protože vyrostl na klasickém hard rocku, tento referenční tón se mu navždy usadil v hlavě. I když se musí zapojit do komba Fender nebo Vox, podvědomě se stále snaží vyladit hutný zvuk v duchu Marshall.

Co se týče studiového pedalboardu, hudebník občas používá procesor DigiTech Whammy k vytváření různých efektů. Nicméně hlavní část stop je nahrávána přes zesilovače Engl, a pro některé overdubs se používá Vox AC30. Neměnným prvkem zůstávají elektrické kytary PRS. Kytarista má k dispozici dva signované nástroje (model 408 s korpusem typu single-cut), vyrobené pro něj společností PRS, které vynikají neuvěřitelnou univerzálností. Také v procesu digitálního záznamu ve studiu se používá kytarový procesor Quad Cortex, který výrazně zrychluje pracovní postupy.

Přístup k nahrávání kytarových sól má Simon dvojí. Přibližně polovina všech sólových partů pro nové album byla zaznamenána doslova na první pokus. Hudebník prostě vešel do nahrávací místnosti, zahrál a stopa byla hotová. Slavný producent Bob Ezrin obvykle preferuje nahrát dvě nebo tři alternativní varianty, aby měl možnost volby při mixu. Nicméně v některých případech kytarista rozhodně prohlásil, že lépe než první pokus už to zahrát nedokáže. Ve výsledku jsou na desce jak naprosto živá, improvizační sóla, tak propracovanější věci, jako ve skladbě "Pictures Of You", kde znějí harmonické kytarové party a výrazná melodická linka.

Proces tvorby riffů, podle slov hudebníka, podléhá svým vlastním podivným zákonům. Záměrně si sednout s kytarou a donutit se vymyslet skvělý riff je prakticky nemožné. Člověk může strávit dlouhé hodiny přebíráním strun, ale výsledkem jsou jen průměrné nápady. Ty nejzajímavější a nejmocnější riffy se rodí tehdy, když člověk vypne hlavu a prostě začne hrát hned poté, co zapojí kabel do zesilovače.

Kreativní krize se nevyhýbají ani kytaristovi této úrovně. Aby se dostal z rutiny, Simon McBride se snaží zkoušet radikálně nové přístupy nebo se noří do studia hudební teorie, například různých stupnic. I přes dobré teoretické znalosti přiznává, že tato oblast je bezbřehá. Hledání nových pozic na hmatníku nebo přenesení partů o oktávu výše či níže pomáhá vykročit za hranice obvyklého myšlení. A i když to zpočátku může znít podivně, takové hledání zůstává vždy důležitou součástí tvůrčího procesu.

Změnil se hudebníkův kytarový styl po přechodu do řad rockových legend? Z technického hlediska k žádným změnám nedošlo, protože samotná technika mu nedělala potíže. Nicméně způsob hry Steve Morse se radikálně liší od raného stylu Ritchie Blackmore. Kvůli starému zranění zápěstí Steve již nemohl hrát tak, jako v dobách Dixie Dregs — Simon vtipkuje, že kdyby po něm chtěli hrát ty party, prostě by složil ruce do klína.

Přitom odkaz Ritchie vyžaduje přesnost: part v "Highway Star" měnit nelze. Když stadion plný tisíců lidí unisono prozpěvuje každou notu tvého sóla, chápeš, že jsi udělal naprosto správné rozhodnutí, když jsi ho nechal v originální podobě. Ale ve "Smoke On The Water" si kytarista dovolil strukturu přepracovat a vnést do provedení vlastní barvu.

Mezi nedávnými zajímavými nálezy v oblasti kytarových efektů Simon vyzdvihuje pedál Boss Slicer [SL-2]. Na pódiu musí aktivně přepínat efekty a toto zařízení, vytvářející kontrolovaný zvukový chaos, se skvěle hodí pro šílené hlukové party v písni "Black Night", čímž vytváří skutečnou bitvu modulovaných signálů.

Na rozdíl od Steve Morse, který na turné často budoval složitý systém Wet/Dry (oddělení čistého a zpracovaného signálu), Simon McBride dříve dával přednost klasickému stereofonnímu zvuku. Nicméně nyní také přešel na konfiguraci Wet/Dry, protože otevírá více prostorových možností. V jeho obrovském pedalboardu jsou také pedály značky JAM pedals (včetně analogového chorusu Analog WaterFall), vintage phaser MXR Phase 90 a oktáver MXR Octavia. Na dotazy udivených kritiků, zda využívá celou tuto pestrost pedálů, kytarista vždy odpovídá kladně. Každý pedál nachází své uplatnění, i kdyby jen na pár taktů, protože to umožňuje vybarvit celkový zvuk novými barvami, učinit ho dynamičtějším pro posluchače a potěšit svého vnitřního kytarového geek-a.