Hudební odhalení Davea Mustainea: od Davida Bowieho po zlatou klasiku heavy metalu

Chuť bez hranic: jaká alba formovala geniálního lídra Megadeth?

Lídr a stálý frontman amerických thrashmetalových titánů Megadeth Dave Mustaine se na žádost prestižního britského magazínu Metal Hammer podělil o svůj tajný životní playlist. Do tohoto exkluzivního seznamu se dostaly desky, které položily základy jeho hudebního vkusu, inspirovaly ho k tvorbě kultovních kytarových riffů a provázely ho těmi nejvýraznějšími momenty jeho bouřlivé biografie.

David Bowie – Changesonebowie (1976)

První album, které jsem si koupil…

„Mou úplně první deskou bylo album Hotter Than Hell od Kiss, ale... ukradl jsem ho, přiznávám na rovinu,“ Davedodává. „Na střední škole, kam jsem chodil, bylo v mém okolí spousta skvělých hudebníků. Měli jsme tam rozdělení na „svalovce“ a „neformální feťáky“, přičemž ti druzí hudbou skutečně žili a často sami hráli v kapelách. Obzvlášť všichni respektovali Davida Bowieho. Skladba Diamond Dogs byla jednou z mých nejoblíbenějších a Rebel Rebel prostě bořila střechy. Musím říct, že texty Diamond Dogs ve mně neuvěřitelně hluboce rezonovaly, stejně jako tehdejší směřování mého života: „As they pulled you out of the oxygen tent, you asked for the latest party…“ Sotva se najde řádek, který by přesněji popsal mé tehdejší vnímání světa!“

UFO — Phenomenon (1974)

Album, které mi připomíná střední školu…

„Tady se rozhoduji mezi Phenomenon od UFO a Let There Be Rock autorské dvojice AC/DC — to jsou dvě desky, které jsme ohráli do roztrhání. Samozřejmě jsem poslouchal i Black Sabbath, i když je dnes těžké vzpomenout si na konkrétní album... Snad to, kde byla píseň Changes (pozn. — řeč je o desce Vol. 4). Obvykle jsme si zahulili a pak začala Changes. Upřímně řečeno, byla to má nejméně oblíbená píseň od Sabbathů, proto se mi tak vryla do paměti. Ale pro školní léta nakonec zvolím UFO. Tenhle release jsme točili neustále.“

Led Zeppelin — Presence (1976)

Mé nejoblíbenější album všech dob…

„Určit jednu jedinou desku všech dob je nemožný úkol. Britská banda Diamond Head pro mě znamenala neuvěřitelně moc, totéž platí pro nahrávky Mercyful Fate. Skvěle si pamatuji, jak jsme drhli s Jamesem Hetfieldem po dálnici, puštěné na plné pecky Venom a Motörhead — to byly dvě hlavní bandy, ze kterých jsme byli paf. Ale kdyby mi přiložili pistoli ke spánku a chtěli absolutního favorita, odpovím: je to Presence od Led Zeppelin. Vyšlo zrovna ve chvíli, kdy jsem na nich začal být skutečně závislý, protože v době jejich dřívějších desek jsem byl prostě ještě příliš malý.“

Judas Priest — Sad Wings of Destiny (1976)

Jedno album, které lze nazvat druhým Já tvrdé hudby…

„Co pro mě ztělesňuje skutečný metal? Všechny cesty nevyhnutelně vedou ke koncertní desce No Sleep Till Hammersmith od Motörhead — tahle deska se stala naprostým ztělesněním drzého vzdoru, svobody a šílených kytarových riffů. Ale pokud mluvíme o kanonickém heavy metalu, tak Sad Wings Of Destiny od Judas Priest — bezpochyby jedno z největších děl v historii. Slyšet synchronní hru kytaristů Glenna Tiptona a K.K. Downinga, a také to, co vyváděl u mikrofonu Rob Halford... Kdo jiný umí takhle zpívat? Nikdo na světě! Tak jsem se nadchnul pro Priesty, že jsem dokonce zašel do obchodu s klobouky, abych si koupil úplně stejnou fedoru, v jaké Glenn Tipton pózoval na rozkládacím obalu vinylu. Pravda je, že kvůli mým kudrnatým vlasům klobouk držel strašně špatně, takže jsem ho dlouho nenosil.“

Motörhead – Ace Of Spades (1980)

Album, které tě nutí šlápnout na plyn až k podlaze…

„A zase se vracím k Motörhead! I když nelze upřít zásluhy kytarovým sólům na albu Killers od Iron Maiden — to byla pro mě taky zásadní věc, jenomže tempo skladeb Maiden přeci jen nedosahovalo šílených rychlostí raných tracků Motörhead. Tohle je ideální zvukový doprovod, abys přišlápl pedál akcelerátoru na doraz... nebo zaručeně skončil za mřížemi!“

Aztec Camera – Love (1987)

Nikdo neuvěří, že v mé sbírce je tohle album…

„Stalo se to v Paříži, v hotelovém pokoji jelo MTV. Byl jsem tehdy pořádně nemocný a Roddy Frame z obrazovky nadšeně hrál Deep And Wide And Tall. Je to úžasný popový skladatel! Když se podíváš blíž, nejúspěšnější a nejdéle trvající metalisté jsou kluci, kteří poslouchají hudbu daleko za hranicemi tvrdého žánru a čerpají inspiraci jinde. Pokud budeme slepě kopírovat kolegy z oboru, nikdy se nepohneme z mrtvého bodu. Ještě mi někde leží singl Scritti Politti se skladbou Wood Beez. Zapomněli ho spolu s přehrávačem v podnájmu, který jsem sdílel s Davidem Ellefsonem, a já si tu desku prostě přivlastnil. Pravda, ta písnička je na můj vkus přeci jen příliš popová.“

Pink Floyd – Wish You Were Here (1975)

Nejlepší obal by měl mít album…

„Tady je volba víc než jasná. Samozřejmě je to Wish You Were Here s legendární obálkou, kde si dva muži podávají ruce a jeden z nich je v plamenech. Storm Thorgerson — geniální výtvarník! Tak dobrý, že jeho svěřenec Hugh Syme později pro Megadeth navrhoval obaly desek Countdown To Extinction a Youthanasia. Vždycky jsme chtěli něco hlubokého a provokativního, ne banální obrázky. Už tak jsme nesli těžké břímě očekávání fanoušků — všichni nás otravovali otázkami: „A kde je Vic?“ (pozn. — kultovní maskot kapely Vic Rattlehead). Obal Youthanasia vůbec šokoval veřejnost: někteří si vážně mysleli, že jsme pro focení věšeli skutečná miminka na šňůru na prádlo! Ve skutečnosti jsme do studia pozvali mámy s dětmi, položili miminka na bílý, zespodu prosvětlený stůl a prosili maminky, aby prcky jemně držely za prstíky na nohou, čímž vznikla iluze létání. Podle mě to bylo geniální.“

Angel – Angel (1975)

Nejpodceňovanější album všech dob…

„Tahle banda vydávala u labelu Casablanca Records. Tehdy byli takové jin a jang spolu s Kiss: tamti se oblékali do černého a Angel — výhradně do bílého. Hrál u nich úžasný kytarista Punky Meadows, kterému se sice svého času otevřeně posmíval Frank Zappa. Ale napsali několik mistrovských kousků, jako Tower a Any Way You Want — to byl prakticky prog-rock nejvyšší jakosti. Celý život jsem snil o tom, že udělám cover na Tower. Jejich zpěvák měl naprosto šílený hlas: abyste ocenili jeho manýry, potřebujete neuvěřitelnou toleranci ke zvuku kvůli bláznivě rychlému vibratu, které mnohým trhá uši. Ale v mém dětství byli jednou z mých nejoblíbenějších kapel.“

Johnny Winter – Still Alive And Well (1973)

Chci, aby na mém pohřbu znělo toto album…

„Ohledně toho vždycky žertuji. Vůbec se nechystám umřít! A smrti se nebojím – jednou jsem už byl doslova na onom světě. Ale jak moc se mi nechce přijít o život, ztratit šanci sdílet jeho radosti! Šíleně miluji svou rodinu, zbožňuji svou kapelu, užívám si to, co se děje dnes, a moje kariéra je na vrcholu. Upřímně věřím, že metalová komunita je nyní na vzestupu – kyvadlo se pro nás všechny překlopilo pozitivním směrem. A řeč není jen o „Velké čtyřce“, ale obecně o všech talentovaných lidech!“

Megadeth – Dystopia (2016)

Chci, aby si mě pamatovali díky tomuto albu…

„Vzhledem k mé osobní úrovni ovládání nástroje, síle skladeb, triumfálnímu znovusjednocení s Davidem Ellefsonem a přítomnosti takového nadpozemského virtuosa, jako je Kiko [Loureiro], jsem v té době jednoznačně volil Dystopia (pozn. – rozhovor byl nahráván v roce 2016). Ale teď, když se k nám připojil Dirk Verbeuren, se zatajeným dechem čekám na nové úspěchy. Když vejdeme do zkušebny, zahříváme se a já slyším, jak Dirk dává blast beaty, mimovolně přemýšlím: jak bude vlastně znít Megadeth, až nahrajeme nové album s tak zdrcujícími bicími? To prostě musí posunout mou hru na nadpozemskou, nadpřirozenou úroveň! Jsem neuvěřitelně inspirovaný, vždyť s takovým muzikantem za bubny, hlubokou muzikálností Kika a Ellefsonem, který drží obranu na baskytaru, jsme schopni všeho. Začal jsem snít o další desce v ten samý den, kdy jsme vyšli ze studia po práci na Dystopia!»