Paul Stanley: „Kapely by měly hrát své hity přesně tak, jak si je fanoušci zamilovali“

Pro každého muzikanta, který sní o tom, že do koncertního programu vrátí dávno zapomenutou vzácnou skladbu, se najde fanoušek, který přišel slyšet právě tu píseň, jež kdysi změnila jeho život.

Legendární frontman KISS Paul Stanley se domnívá, že umělci by se neměli unavit svými nejslavnějšími skladbami, natož je na pódiu radikálně měnit. Podle něj musí koncert především naplňovat očekávání diváků, a ne sloužit jako prostor pro realizaci tvůrčí nudy hudebníků.

V novém rozhovoru pro magazín Vulture se kytarista a zpěvák KISS podělil o svůj pohled na to, jak by se mělo přistupovat k hlavním hitům kapely. Kategoricky nesouhlasí s názorem, že interpretace populárních písní může být rutinou nebo povinností.

Když se novinář zeptal na skladbu, ke které má vztah ve smyslu „miluji a nenávidím“, Paul Stanley odpověděl:

„Možná to bude znít banálně, ale nikdy jsem nevnímal hraní našich písní jako těžkou povinnost. Právě ony ze mě udělaly to, kým dnes jsem, a upřímně miluji každou z nich.“

Vyjádření hudebníka opět otevírají dlouholetý spor o to, co fanoušci mají právo očekávat od živých vystoupení svých oblíbených kapel.

Někteří interpreti vnímají koncerty jako příležitost přehodnotit starý materiál, představit nové verze známých písní nebo upozornit publikum na méně populární skladby ze svého katalogu. Jiní se naopak domnívají, že diváci si kupují vstupenky především kvůli těm písním, které kapelu proslavily.

Pro Stanleyho může příliš velké odchýlení od původních verzí zkazit dojem z koncertu.

Vzpomíná na vlastní zkušenost z návštěv koncertů jiných umělců:

„Když jsem přišel na koncert nějaké kapely a viděl jsem, že hudebníky vlastní materiál nudí natolik, že tvrdou rockovou píseň předělali na reggae, cítil jsem obrovské zklamání a připadal jsem si ošizen. Zaplatil jsem peníze za to, abych slyšel oblíbenou píseň přesně v té podobě, v jaké jsem si ji zamiloval.“

Podle hudebníka by osobní únava interpreta nikdy neměla být důležitější než očekávání publika, zejména pokud jde o skladby, díky nimž umělec dosáhl úspěchu.

V rozvíjení své myšlenky Paul Stanley prohlásil:

„Pro mě je naprosto nemyslitelné vyjít na pódium před vyprodanou halu a projevit neúctu k divákům jen proto, že jsem chtěl uspokojit své vlastní potřeby nebo se zbavit nudy.“

Dodal:

„Hrajte píseň tak, jak ji lidé znají. Tak, jak se stala slavnou. Projevte jí stejnou úctu, jakou jste k ní cítili v momentě, kdy jste ji psali.“

Podle hudebníka většina podobných změn probíhá výhradně proto, že umělce začne nudit hraní známého materiálu.

„Od originálu odcházíte jen proto, že vás nebaví ho hrát. Pro mě to vůbec neobstojí. Nejdrsnější srovnání, které mohu použít: pokud jste vyhráli v loterii, neměli byste si stěžovat na daně.“

Tento postoj však zdaleka nesdílejí všichni známí rockoví hudebníci.

Frontman Metalliky James Hetfield dříve opakovaně hovořil o důležitosti toho, aby člověk občas vzdoroval očekáváním publika a do setlistu zařazoval méně známé skladby z bohatého katalogu kapely.

Podobný názor zastává i zpěvák Avenged Sevenfold M. Shadows, který se domnívá, že přílišná závislost na hlavních hitech může vést ke tvůrčí stagnaci.

Poznamenal:

„Jsou kapely jako Metallica a Iron Maiden, které neustále hrají nový materiál a pokračují v přehodnocování své tvorby. Ano, někdy to část fanoušků dráždí, ale muzikantům to umožňuje udržet si zájem o to, co dělají.“

Na druhou stranu baskytarista Mötley Crüe Nikki Sixx v mnoha ohledech podporuje postoj Paula Stanleyho a domnívá se, že koncertní programy by měly obsahovat maximální počet známých písní.

V rozhovoru pro rozhlasovou stanici Utah’s 103.5 The Arrow vyprávěl:

„Opravdu nemám rád, když kapela vyjde na pódium a ignoruje své hlavní hity.“

Jako příklad uvedl vystoupení Davida Bowieho:

„Pamatuji si, jak to jednou udělal David Bowie, a pomyslel jsem si: to je jeden z mých nejoblíbenějších umělců. Vůbec nechci poslouchat druhořadé skladby z alb, která miluji. Chci slyšet písně jako Rebel Rebel.“

Spor mezi zastánci neměnných koncertních verzí a fanoušky tvůrčích experimentů tedy trvá již mnoho let. Postoj Paula Stanleyho však zůstává naprosto jasný: pokud píseň přinesla kapele světovou slávu, měla by se hrát přesně tak, jak si ji miliony posluchačů zamilovaly.