Zrození legendy: Jak Victor Wooten vytvořil revoluční basové album a přesvědčil Anthonyho Jacksona

Fenomenální vystoupení amerického virtuóza v rámci držitele ceny Grammy, skupiny Béla Fleck and the Flecktones mu již dávno přinesla upřímný obdiv baskytaristů a hudebních znalců po celém světě. Ještě koncem devadesátých let dvakrát získal prestižní ocenění Nashville Music Award v kategorii „Baskytarista roku“ a prestižní časopis Bass Player ho třikrát vyhlásil nejlepším interpretem, čímž se stal jediným baskytaristou v historii, který toto ocenění získal více než jednou. Kromě toho tento mistr zaslouženě zaujímá přední místa v žebříčcích nejlepších baskytaristů všech dob.

A přesto je podle samotného hudebníka jedním z jeho nejvýraznějších a nejvýznamnějších úspěchů vydání debutového sólového alba s názvem A Show of Hands. Tento ambiciózní projekt, původně nahraný v letech 1993 až 1994, si mezi hudebníky okamžitě získal kultovní status díky šeptandě a šíření bootlegů ještě před oficiálním vydáním. Hlavní koncept Victor Wooten spočíval v tom, že všechny basové party zahraje živě, bez použití jakýchkoli studiových overdubbů nebo dabovaných stop.

„Opravdu jsem chtěl učinit závažné prohlášení — v první řadě sám pro sebe, ne pro širokou veřejnost. Cílem nebylo dokázat, co všechno dokážu, ale ukázat, že je to vůbec proveditelné,“ vzpomíná Victor Wooten. – „Prostě jsem do poslední chvíle nechápal, jak udělat desku nahranou na jeden nástroj zajímavou k poslechu od začátku do konce. Byla to určitá výzva pro mě samotného a s výsledkem jsem zůstal neuvěřitelně spokojený.“

„V té době jsem měl k dispozici pouze běžné audiokazety. V den, kdy jsem vešel do dílny společnosti Fodera Guitars v Brooklynu, zrovna balili zbrusu novou bezpražcovou baskytaru pro velkého Marcuse Millera. Okamžitě jsem využil příležitosti: vzal jsem kazetu se svým albem, opatrně ji vložil do pouzdra a poslal adresátovi.“

„Přesně ten samý kousek jsem provedl s nahrávkami pro Stanleyho Clarkaa nějakým zázrakem se mi podařilo předat kazety osobně do rukou maestra Chick Corea a legendárního Anthonyho Jacksona. To nejlepší na celém příběhu je, že se mi úplně každý z nich později ozval a nechal zpětnou vazbu. Někde v mých archivech mám stále schovanou tu úžasnou hlasovou zprávu, kterou mi zanechal Marcus».

„Byla to však právě reakce Anthonyho Jacksona , která se mi vryla do paměti nejvíce. Dlouhá léta velmi otevřeně a tvrdě kritizoval techniky jako tapping oběma rukama nebo slap a prohlašoval, že není jejich příznivcem. A najednou mi zavolá a složí mi jeden z nejluxusnějších komplimentů, jaké jsem kdy v životě dostal.“

„Přiznal, že jsem se stal úplně prvním baskytaristou, který ho přiměl vážně se zamyslet nad tím, aby se sám začal učit techniku tappingu. Jde o to, že na mé desce zaslechl určitý prvek, který prostě nedokázal rozluštit a pochopit, jak je zahraný. Slyšet taková slova od titána, jakým je Anthony Jackson — to je pro každého hudebníka nejvyšší vrchol uznání.“

Svou autorskou interpretační techniku, známou jako "open hammer pluck", autor popisuje následovně: nejprve vyloudíte zvuk na prázdné struně palcem pravé ruky, poté provedete silný úder (hammer-on) prstem levé ruky na hmatníku, načež dalším prstem pravé ruky škubnete (pluck) následující notu. Tato kombinace tradičně vytváří svižný a hutný triolový rytmus.

„Mou filozofií vždy bylo přeměnit jakékoli technické dovednosti v plnohodnotná hudební díla. Pokud jsem detailně procvičoval nějaký úplně nový technický prvek, okamžitě jsem si sedl a složil píseň, která mě nutila využít ho v praxi. Díky tomuto přístupu jsem neustále neopakoval suchá cvičení – vytvářel jsem živou hudbu.“

„Slavná skladba "Classical Thump" slouží jako dokonalé potvrzení těchto slov, protože původně byla zamýšlena výhradně jako základní cvičení pro trénink palce. Byl to jen způsob, jak si procvičit různé varianty slapových úderů. Pokud si poslechnete tento track přesně z tohoto pohledu, uvidíte, jak se samotná technika vyvíjí a komplikuje v průběhu vývoje hudebního tématu.“

Dalším jasným příkladem toho, jaké obrovské množství hudby lze vytáhnout jen ze čtyř strun, názorně předvádí skladba "Justice" — hluboká, k zamyšlení vedoucí pocta pouličnímu životu.

„Dost dlouho jsem tenhle basový groove točil; měl velmi osobitý, atmosférický zvuk, který mě nakonec inspiroval k napsání textu a ostatních hudebních částí. A neptejte se mě, proč jsem se rozhodl zahrát rozvinuté sólové sólo právě nad refrénem — prostě to fungovalo!“.

Co se týče vícevrstvých vokálních partů v této skladbě, autor prozradil studiové tajemství: „Je to kompletně můj vlastní hlas, nahraný metodou vícenásobného vrstvení. Místo abych se snažil zpívat v různých registrech, prostě jsem zpomalil nebo zrychlil pohyb analogového pásu na magnetofonu, díky čemuž se radikálně změnila barva a textura mého hlasu. Přesně tak to svého času dělal geniální Prince».

V přísném souladu se sólovým basovým konceptem nahrávky nahrával hudebník všechny své party na jeden zátah. „Kdykoli hraji – o samotě nebo na pódiu – v mé hlavě vždy jasně zní plnohodnotný ansámbl. Proto se na jednu kytaru snažím plně napodobit hutný zvuk celé skupiny a znovuvytvořit veškerý ten bohatý rytmický pohyb, který se děje v pauzách mezi notami hlavní melodie.“

Pokud jde o technickou stránku věci, své hlavní album nahrál hudebník na firemní 4strunné base značky Fodera ve standardním ladění. Pro seance se používaly naprosto čerstvé sady strun a signál směřoval přímo do mixážního pultu přes špičkové lampové předzesilovače značek Demeter a ADA. „Kromě toho jsme nainstalovali citlivý živý mikrofon přímo před korpus a hmatník baskytary, abychom maximálně přesně zachytili úderný atak strun a akustické cvaknutí.“

Snad žádný track na desce neilustruje celkovou interpretační filozofii mistra jasněji než slavná věc "U Can't Hold No Groove". „Je to dodnes jedna z těch skladeb, jejíž rozbor po mně chtějí nejčastěji na mistrovských kurzech.“

„Celý disk byl kompletně nahraný a smíchaný již několik měsíců, když jsem se náhle rozhodl přidat do této písně vokály. Zavolal jsem slavnému baskytaristovi Willu Leemua on s radostí souhlasil, že zazpívá duet. Původně jsem vůbec neplánoval zpívat sám, ale doslova mě k tomuto kroku přemluvil. Výsledkem byla skvělá, přátelská stylizace ve stylu legendárního Larryho Grahama».

Dalším bezpodmínečným mistrovským dílem, které se stalo etalonem pro několik generací baskytaristů a hlavním favoritem na všech živých koncertech, je titulní track "A Show of Hands".

„Můj blízký přítel jménem Steve Lowrey kdysi namaloval můj portrét a nazval obraz "A Show of Hands" (Hra rukou / Show rukou). Hned jsem věděl, že je to ideální jméno pro budoucí desku. A když byl tento track ve studiu kompletně hotový, název k němu sedl prostě dokonale.“

„Pro tuto konkrétní skladbu jsem použil svou unikátní stereofonní baskytaru — speciální čtyřstrunný nástroj Fodera, na kterém jsou nainstalovány individuální piezo snímače pro každou jednotlivou strunu, doplněné zakázkovou magnetickou elektronikou od mistra Billa Bartoliniho. Piezo systém umožňoval nahrávat signál z každé struny na naprosto izolovanou stopu. Při finálním mixu jsem tyto stopy prostě rozdělil do různých bodů panoramatu.“

„Během následujících dlouhých let jsem musel tuto píseň nesčetněkrát zahrát živě před zraky udiveného publika, abych lidem osobně dokázal: celé toto hutné množství hudby skutečně hraje jeden člověk v reálném čase bez jakýchkoli playbacků.“