Tom Araya ze Slayer: „Mnoho riffů Slayer prostě není děláno pro baskytaristy“ — příběh metalové ikony

Existují legendy metalu a pak jsou tu skuteční bohové — ti, kdo vedou hudbu do samotné propasti, odkud není návratu. Když se v roce 1981 v Los Angeles objevila skupina Slayer, její členové si stanovili cíl posunout vliv nové vlny britského heavy metalu na absolutní hranici.

Dnes jsou to skuteční veteráni války, kultovní skupina s téměř náboženskou armádou fanoušků po celém světě. Jejich hudba je plná drtivých riffů, neúprosných rytmů a temných příběhů o lidské krutosti.

Zpěvák a baskytarista Tom Araya se narodil v roce 1961 v chilském městě Viña del Mar, ale již v polovině 60. let se jeho rodina přestěhovala do Kalifornie. Právě jeho bratr John ho seznámil s hudbou — společně hráli na levnou elektrickou kytaru za 20 dolarů a rozladěnou akustiku se čtyřmi strunami. Velmi rychle Tom pochopil, že hudba je jeho cesta.

„Moje první skutečná basa byla levná kopie Höfner, jako má Paul McCartney, kterou jsem koupil v zastavárně,“ vzpomínal Araya. „Dvě léta po sobě jsem si přivydělával ve školní dílně, vyráběl stojany, a za ty peníze jsem si pak koupil Precision.“

Mezi jeho rané hrdiny patří The Beatles, The Rolling Stones a ZZ Top. Společně s bratrem rozebíral písně Deep Purple, vypisoval noty a hledal je na hmatníku — tak se učil hrát.

Arayovo mládí probíhalo poměrně klidně: „Byl jsem obyčejný kluk, seděl jsem s kamarády na lavičce a pozoroval svět. Nebyl jsem součástí “cool” party. Vždycky jsem měl dlouhé vlasy — jednou jsem si je musel ostříhat před cestou do Chile v dobách Pinocheta.“

Později se seznámil s Kerrym Kingem, který ho pozval do nové kapely. Po bouřlivých zkouškách s pivem se během víkendu zformovalo jádro Slayer: Araya, King, Jeff Hanneman a Dave Lombardo. Otázka zpěváka se vyřešila rychle — Araya vzal tuto roli na sebe.

V roce 1983 kapela podepsala smlouvu s Metal Blade a vydala debutové album Show No Mercy, financované samotným Arayou a Kingovým otcem. Následující nahrávky jen posilovaly jejich zvuk, a s vydáním Reign In Blood se skupina stala nezastavitelnou.

Alba South Of Heaven (1988) a zejména Seasons In The Abyss (1990) definitivně potvrdila status Slayer jako titánů thrash metalu.

„První alba byla pod silným vlivem Venom, ale když jsme uslyšeli Reign In Blood, sami jsme byli v šoku,“ říká Araya. „Právě tehdy jsem začal hrát trsátkem, abych dosáhl většího útoku a čitelnosti. Producent Rick Rubin hodně pomohl “vyčistit” náš zvuk.“

Navzdory kultovnímu statusu Reign In Blood je Araya obzvláště hrdý na album Seasons…, protože se aktivně podílel na psaní materiálu.

Co se týče nástrojů, Araya vždy zastával jednoduchost: „Potřebuji jen ovladač hlasitosti — a to je vše.“ Hrál na různé baskytary, ale nakonec zůstal u nástrojů ESP, které vyrábějí jeho signovanou sérii.

Základ jeho zvuku tvoří zesilovač Marshall Lemmy Kilmister Signature Super Bass: „Právě zesilovač mi dává základní charakter zvuku — čistý, jasný, s takovým “piánovým úderem” vespod.“

Navzdory statusu legendy zůstává Araya přízemním člověkem se sebeironií: „Nepovažuji se za vynikajícího baskytaristu. Prostě hraju a zpívám — a to je těžké, musím partie zjednodušovat.“

Přiznává, že naživo občas hraje jednodušeji než na nahrávce: „Některé riffy Slayer prostě nejsou pro baskytaru vhodné — příliš mnoho tónů. Adaptuji je tak, aby to lépe znělo dohromady s bicími. Hlavní je groove.“

Ačkoliv v thrash metalu byli vynikající baskytaristé jako Cliff Burton z Metallica nebo David Ellefson z Megadeth, Araya necítil konkurenci: „Přemýšlím o kapele, ne o tom, kdo hraje lépe.“

Také přiznává, že se před koncerty nerozehrává a vůbec nedodržuje přísnou disciplínu — což je podle něj „hrozný příklad“.

Navzdory extrémní hudbě Araya poslouchá různé žánry: od funku po country. Vyzdvihuje baskytarovou linku v písni You Can Call Me Al Paula Simona a má rád alba Stinga, Joea Jacksona, a také country umělce, jako jsou Randy Travis, George Strait a Dwight Yoakam.

Když mluví o budoucnosti tvrdé hudby, vyzdvihuje System of a Down jako skupinu, která ho opravdu ohromila: „Slyšel jsem jejich demo od Ricka Rubina a pomyslel jsem si — to je něco úplně nového.“

A přesto, jak říká, Slayer zůstávají unikátní: „Hrajeme tak dlouho, že už máme svůj vlastní zvuk. Lidé hned poznají — to je Slayer.“