Ten pravý Gibson – příběh mého Les Paulu

Asi každý, kdo si kupuje svou první kytaru, se orientuje podle svého hudebního vkusu a vzhledu. Někomu se líbí Explorery, protože ujíždí na Metallice, jiní milují Straty – à la Ritchie Blackmore, třetí zase blázní do Nirvany a zbožňují Jaguáry... Tento seznam by se dal doplňovat donekonečna. Od svých deseti let jsem fanouškem skupiny Guns N’ Roses… už je to 23 let. Samozřejmě, když jsem už v dospělém věku 16 let vzal kytaru do ruky, snil jsem, stejně jako asi většina kytaristů, o Gibson Les Paul. Byl to nedosažitelný sen kvůli finanční situaci rodiny. K 16. narozeninám mi ale táta s mámou darovali můj první Les Paul. Byl to indonéský J&D Brothers Les Paul Standard v barvě Sunburst. Proč zrovna ten? No prostě – vešel jsem do obchodu, uviděl tuhle krásku, když jsme vybírali kytaru, a vykřikl: „Ó! Jako Slash!“. To byl tenkrát důvod mé volby – o zvuku jsem nevěděl nic, o značkách taky ne. Cena mě taky moc nebolela – táta tehdy dal kolem 250 $ a já jsem spokojený s dárkem odtáhl novou kytaru domů. Po „Formantě“ byla tahle kytara božská – pamatuji si, jak jsem ji po každé zkoušce leštil, utíral z ní prach a skoro brečel nad každým novým ťukancem. Pamatuji si, jak se mi kluci smáli jako fanatikovi, když viděli, jak puntičkářsky po každé zkoušce leštím každý kousek kytary, ale já jsem na to prostě nebral ohled. 

foto z ledna 2011

Čas plynul… na tuhle kytaru jsem hrál asi 7 let. Mimochodem, snímače byly první, co vypovědělo službu – začaly pískat, vazbit, vyměnil jsem je za levné od nějakého Washburnu kytaristy ze skupiny „Rassvet“. První možnost pořídit si opravdu dobrou kytaru se objevila až v roce 2011 – volba padla samozřejmě na Gibson. Samozřejmě to bylo Studio – nejoptimálnější model za ty peníze pro kytaristu, který už něco umí. Prohledal jsem celý internet. Mnozí si dodnes pamatují, jak jsem otravoval členy místního fóra „Perekrestok“ a „Froster“ svými laickými dotazy. Ale faktem je, že jsem ho nakonec vzal. Vinná barva, stav jako nový. Přímo z USA.

foto z února 2011

 

Dojmy z pořízení první takové kytary se slovy nedají popsat. Nadšení! Nic lepšího jsem neslyšel atd.… Ale dětské sny mi nedávaly pokoj… chtěl jsem Gibson Les Paul Standard Tobacco Burst, jako měl Slash v klipu November Rain. Okamžitě jsem začal po té kytaře pátrat… vlastně jsem díky tomuto hledání objevil svou oblíbenou práci a začal dovážet kytary z USA pro sebe i na prodej. Právě od ledna 2011 to všechno začalo, brzy bude výročí a v roce 2021 budu mít co říct a ukázat! Zůstaňte se mnou, přátelé! Takže… Les Paul jsem hledal asi 3 roky – prosil jsem kamarády, prostředníky, známé, ale buď ceny, nebo zboží neodpovídalo mým požadavkům. A popravdě, moc peněz z kytar nebylo, našetřit dost na to, aby se to rozjelo ve velkém, se nedařilo. Kdo si pamatuje moje začátky, ví, že první dva roky jsem měl skladem obvykle kolem 5 kytar, z nichž jednu jsem vždy používal na koncertech a ve studiu, ostatní se měnily a prodávaly. 

foto z roku 2012

   

Přebíhal jsem od modelu k modelu. Sny se staly Slashovy signatury Custom Shop – AFD (ale ta oranžová barva mě moc nebrala) a CS Tobacco s piezo snímačem. Našel jsem je nejednou a dokonce za velmi výhodné ceny. Ale po přečtení hromady recenzí a poslechu ukázek jsem pochopil, že to není ono! Ani Joe Perry, ani Slash, ani Jimmy Page nenahrávali na Custom Shop modelech! Hráli na běžné sériové Standardy, ale staré ze 70. let. Takže jsem si jako cíl stanovil jasné hledání Gibson Les Paul Standard v Tobacco barvě z obou stran se všemi originálními díly ze 70. let. Ze 70. let proto, že 50. a 60. léta jsou cenově nereálná – tam je to vesmír (25–500 tis. dolarů), a 80. léta už jsem měl a pochopil jsem, že to není nic pro mě, stejně jako Gibson Les Paul Custom po roce 74 (mám rád Customy jen ty celomasivní s mahagonovým krkem z let 68–74). Miluji palisandrový hmatník na javorovém krku. Hledal jsem dlouho a úporně. Vše bylo bezvýsledné – buď byl stav zničený, nebo neoriginální snímače. Vzdal jsem to…

21. října 2013 jsem náhodou nakoukl na eBay, procházel jsem nabídky a uviděl krásný LP Standard. Přesně v Tobacco barvě a z obou stran. Začal jsem si prohlížet fotky… a zůstal jsem v úžasu! Bylo to to, co jsem hledal 3 roky a o čem jsem snil od dětství. Navíc byla kytara v perfektním stavu. Ale v čem je háček… dražil se Gibson Les Paul Standard z roku 2004. Už jsem měl zkušenosti a pochopil jsem, že tohle rozhodně není rok 2004, jak uváděl prodejce! Prověřil jsem sériové číslo tohoto Gibsonu na stránkách guitardaterproject a ukázalo se, že je z roku 1977 (vtipné je, že při kontrole můžete nezaškrtnout správná políčka a skutečně vám to vyplivne rok 2004). Kromě sériového čísla je i tak vidět, že kytara není z roku 2004 – nápisy, tvar hlavy, voluta, sendvičový korpus, ovladače… prostě všechno! Celkově vzato, člověk, ke kterému se dostala, se v tom zjevně moc nevyznal. Myslím, že kytara pravděpodobně ležela doma jako relikvie, majitel zemřel a prostě ji prodali. Tak či onak, v takovém stavu stála tahle kytara už tehdy 4–5 tis. dolarů, nyní už 5–7. 

Aukci jsem vyhrál a čekal na tuhle krásku. Když dorazila, ještě jsem pořádně nic nechápal a nedokázal ocenit to, co jsem měl v rukou.

foto z roku 2013

Zafungovalo štěstí, opět splnění dětského snu. Kytara byla dokonce v původním kufru, a to zakázkovém Artist. Všechny díly vypadaly originálně. Jen jsem odšrouboval elektroniku, abych se podíval dovnitř – a byl jsem v šoku, když jsem sundal plast a uviděl ochranný kovový plech, na kterém byly dva šroubky pokryté bílým prachem z času… nikdo je ani jednou nepovolil.

Nedávala mi spát otázka, zda je na kytaře vše původní, jak se zdá? Začal jsem vyšroubovávat snímače… šroubky jsou z velmi kvalitního kovu – drážky se nestrhávají, blízko vstupu měly šroubky něco jako mírnou korozi nebo rez do 1 mm, myslím, že jsou to původní šroubky. Plastový rámeček časem také trochu deformovalo. Když jsem ho odšrouboval, viděl jsem, jak je vše perfektně slícováno – délka kabelu ke snímači přesně sedí! Sotva jsem to zvládl vyfotit. Rozebral jsem nápisy vygravírované pod snímači – na obou je napsáno PAT NO 2737842, na rámečku jsem také dole na boku našel nápis 13 884 – myslím, že i rámečky jsou původní. Pod krkovým snímačem jsou nějaká písmena a číslice – vidět je jen …BR… a číslice 25 šikmo. Pod kobylkovým snímačem byl na dřevě také vyražen nějaký symbol – nerozluštil jsem ho. Pod krytkou výztuhy krku byla dvě písmena PK. Co to všechno znamená, zatím nevím – ale myslím, že je to ROCK :) Co mě ještě udivuje – chod potenciometrů je perfektní – nic nechrastí a hladce zvyšuje tón a hlasitost na obou snímačích i dnes. Upřímně, jsem v šoku, jak se to mohlo takhle zachovat!!! To je jasný ukazatel vysoce kvalitní konstrukce nástroje, když dodnes tak perfektně drží ladění a zní ve všech ohledech.

Vnějškově opravdu neměla vady – vše bylo tak, jak jsem chtěl, takový stav nepotkáte ani u nových kytar, natož u téměř 40 let staré. Velmi se liší hmotností i od těch z 80. let. Velmi těžká. Sustain je šílený a co mě překvapilo – originální kovové mechaniky – drží ladění jako skála! Korpus ze dvou perfektně rovných kusů mahagonu slepených mezi sebou, mezi nimi javorová vrstva, javorový top na korpusu se mi zpočátku zdál dokonce z jednoho kusu, až později jsem pod určitým úhlem zahlédl dva sotva patrné spoje. Javorový top je ze 3 kusů, perfektně slícovaný podle vzoru a rozměrů. Krk je také ze 3 kusů javoru, perfektně rovný od začátku do konce. Tobacco lakování z obou stran je provedeno formou „burst“. Vrchol snů. Klady této kytary objevuji téměř každý den.
Zvuk.. zvuk jsem pochopil, když jsem zapojil do Marshalla, ano přesně do Marshalla, věřím, že to je aparát, který je stvořen právě pro Gibson LP, stejně jako Mesa pro PRS. Zapojil jsem a zamiloval se… každá nota byla připomínkou toho správného zvuku z mých oblíbených alb Guns N’ Roses, Aerosmith, Led Zeppelin! Doslova jsem se od kytary nehnul od rána do večera a hrál na ní vše, co jsem znal. Bylo to to nejlepší z Gibsonů, co jsem kdy držel v ruce, a že už jsem měl v rukou moooře kytar. Navíc jsem dodnes nenašel nic lepšího z LP.

Kytaru jsem se rozhodl nechat si a mám z toho velkou radost. Slyšelo ji už mnoho lidí – kytaristů, sběratelů. Nabízeli mi za ni děsivé částky – před 7 lety už přes 5000 $ a ne jeden člověk, výměny za R9… odmítal jsem. Každý, kdo kytaru slyšel, v ní objevil svůj vlastní zvuk. Jeden člověk stáhl tónovou clonu na nule na krkovém snímači a zahrál mi Money For Nothing úplně stejně jako studiová nahrávka Dire Straits. Jiný zase Cinderellu. Já samozřejmě Page a Slashe. Jeden muzikant, který procestoval půl světa včetně Evropy a USA, vyslovil dohady, že kytara možná dříve patřila nějakému umělci v USA, protože „po takových kytarách se shánějí i tam“. Vlastně nemusíme chodit daleko, myslím, že mnozí znají příběh Perryho kytary, kterou měl Slash. S jistotou mohu říct, že ji neprodám. Protože jsem našel to, co jsem hledal, a pochybuji, že najdu stejnou znovu. Po prostudování jsem pochopil, že standardy ze 70. let se všemi původními díly ve sběratelském stavu jsou velkou vzácností a často stojí víc než Customy se stejnými požadavky, a vyskytují se a prodávají za cenu 5–7 k ve vynikajícím stavu méně často. 

Mnoho lidí, kteří mě znají, ví také, že jsem fanatický fanda kytar PRS a mám tři osobní PRS kytary. Ale zde je důležitý fakt – PRS jsou úplně jiné – a tam všechny kytary bez výjimky znějí perfektně. Gibson se tím pochlubit nemůže, každý LP je třeba pořádně poslechnout a dobrá polovina jsou průměrné kytary, zvláště vezmeme-li v úvahu jejich cenu! Ale můj Gibson LP77 mezi ně nepatří. To je ten „pravý Gibson“, o kterém se tolik píše a pěje chvála. Ten zvuk, který má každý v hlavě. Ten, na kterém se nahrávaly a nahrávají hity.

Pro mě je velmi důležitým bodem měkkost zvuku u krkového snímače na čistém i zkresleném kanálu – ne každá kytara se může pochlubit tím správným zvukem. Také zvuk s vytaženou tónovou clonou! Kytara musí znít i bez tónové clony – a ona zní andělsky. Další věc – když hraješ přes zkreslení a potřebuješ přejít na čistý zvuk, a třeba nemáš footswitch – použijeme ovladač hlasitosti a vytočíme ho skoro na nulu. Pravý Gibson dodá krystalický zvuk s lehkou rozvolněností. A ano!!! To nejdůležitější pro mě – LP musí mít ten chuligánský, rozvolněný a neposedný zvuk! To je pak ten pravý Gibson! Tohle všechno dostávám ze svého LP při hraní do JAKÉHOKOLI aparátu. Při nahrávání zní stejně jako při živém hraní! S jinými kytarami se člověk musí trápit, kroutit knoflíky... tady je vše ideální – prostě zapojíš a jedeš. Nikdy se mi nestalo, že bych vzal kytaru a hned složil písničku. Teď, jakmile vezmu do ruky svůj LP – noty běží samy, vše se píše lehce a nenuceně. Můžete si o mně myslet, co chcete, ale já věřím, že kytara má svou duši, stejně jako člověk, má emoce, náladu, a můj vnitřní hudební svět se tu naprosto doplňuje se světem této kytary. Nevím, slovy se to vysvětlit nedaří. Například – vezmeš kytaru, nahraješ sólo jamem a zní to ideálně, všechny tóny sedí a mají duši. 

Tato kytara pro mě naplňuje oldschoolový styl – classic rock, dalo by se říct, a nic lepšího pro mě není. Tady jsem našel SVŮJ ZVUK. Svou kytaru v tomto stylu. Později jsem si pořídil první reedici LP 59 (heritage 80 standard) s mahagonovým krkem a tyto dvě kytary tvoří spolu skvělý mix, nicméně jsou velmi rozdílné a takové vintage vyšší středy jako na LP77 nedá žádná jiná kytara. 

Kytara se dodnes nachází v mé osobní sbírce, nahrál jsem na ni mnoho písní a odehrál mnoho koncertů. Tato kytara je můj nástroj pro psaní písní - právě na ní jsem napsal nejzajímavější rockové riffy a sóla, které uslyšíte na mém budoucím sólovém albu s různými zpěváky. Pokaždé beru tuto kytaru a skládám rock-and-rollový riff. Pro příklad přikládám odkaz k poslechu singlu, který jsem nedávno vydal, konkrétně sólo je nahrané právě na této kytaře - https://open.spotify.com/album/2YabfzgtMlmXfamqUc6fi6

Na této skladbě jsem psal sólo právě na tomto Gibsonu, hlavní nástroje - můj PRS Custom 22 Artist se snímači Motor City Extreme a PRS Chris Henderson. Reampovali jsme přes Mesa Road King - https://soundcloud.com/ladkor/green-delirium-peace Tato píseň bude znovu smíchána a také vyjde na mém albu v roce 2021. 

A tady je recenze na můj LP77 od Tichona Levčenka přes fenderovské kombo s charakteristickým "čaká-čaká" 

Na závěr chci popřát všem kytaristům inspiraci, co nejkratší dobu hledání svého zvuku a najít tu jedinou kytaru, která vám bude věrně sloužit a vy budete zažívat stejnou euforii při hraní na ni, jako já při hraní na svém LP! 

Ladkor