🎸 „Byl v něm malý sabotér“: Mark Knopfler o složitém spojenectví s hrdinou svého dětství, Bobem Dylanem

Mark Knopfler o složitém spojenectví s hrdinou svého dětství, Bobem Dylanem

Když Mark Knopfler byl na vrcholu slávy s Dire Straits, právě on Bob Dylan ho pozval, aby produkoval album, které udělalo tečku za jeho „born-again“ obdobím. Toto spojenectví se ukázalo jako historické a zároveň nesmírně složité.

Proč je někdy lepší se nesetkávat se svými idoly

Fráze „nesetkávej se se svými hrdiny“ je v tvůrčím prostředí obzvláště aktuální. Z dálky se velcí umělci zdají být téměř mýtickými postavami, ale osobní kontakt často odhaluje jejich lidské, občas velmi komplikované stránky – někdy v těch nejkrajnějších podobách.

Producent Rick Rubin ve své knize The Creative Act: A Way of Being píše:

„Mnoho velkých umělců si nejprve vyvine citlivé antény ne pro tvorbu umění, ale pro sebeobranu. Musí se bránit, protože vše cítí hlouběji a bolestivěji.“

Mark Knopfler se o tom přesvědčil na vlastní kůži v roce 1983, kdy měl produkovat svého dětského idola – Bob Dylan. Řeč byla o albu Infidels, které znamenalo návrat Dylana k sekulární hudbě po třech nábožensky laděných deskách jeho „křesťanské trilogie“.

Od Slow Train Coming k vrcholu Dire Straits

Dříve Knopfler již participoval na jednom z těchto alb – zahrál kytarové party na Slow Train Coming (1979). Byl to první počin křesťanského období Dylana a vyšel krátce po raketovém vzestupu samotného Knopflera, který se stal kytarovým hrdinou díky debutovému albu Dire Straits a hitu Sultans of Swing.

V rozhovoru pro časopis Guitar Player (září 1984) Knopfler přiznal:

„Měl na mě obrovský vliv, když mi bylo 14 nebo 15 let. Poslouchal jsem Bob Dylan od úplných začátků – od dob Hard Rain – a prošel jsem s ním celou cestu. Stále ho považuji za velkého. Blood on the Tracks je jedno z mých nejoblíbenějších alb.“

Tato slova jsou obzvláště pozoruhodná vzhledem k tomu, že práce na Infidels o rok dříve byla pro kytaristu velkou zkouškou.

Proč Dylan vybral právě Knopflera

Než se ustálil na Knopflerovi, Dylan zvažoval kandidáty David Bowie, Elvis Costello a Frank Zappa, ale všechny odmítl. Cítil se nejistě v podmínkách moderního studia a hledal někoho, kdo se dobře vyzná v technologiích. Tento velmi excentrický seznam napovídá, že Dylan usiloval o zásadní změnu zvuku a přístupu.

Nicméně v okamžiku zahájení nahrávání ve studiu Power Station v New Yorku (duben 1983) bylo jasné, že Dylan už předem učinil většinu klíčových rozhodnutí. Knopfler pochopil, že jeho úkolem nebude ani tak řídit proces, jako spíše manévrovat mezi autorovými tvůrčími výkyvy nálad.

Hudebníci, kteří určili rytmus Infidels

Složení kapely do značné míry určilo vybroušený, rytmicky bohatý charakter alba. O rytmickou sekci se postarali Robbie Shakespeare a Sly Dunbar – legendární duo Sly & Robbie, proslulé jako producenti a umělci labelu Island Records, kteří spolupracovali s Black Uhuru, Wailing Souls a Grace Jones.

Kromě toho Dylan přizval bývalého sólového kytaristu The Rolling Stones — Micka Taylora, se kterým se seznámil předchozí léto.
Ze své strany Knopfler přivedl klávesistu Alana Clarka a inženýra Neila Dorfmana, známé z alba Love Over Gold a soundtracku k filmu Local Hero.

Dva virtuózové – jedno album

Výsledkem bylo Infidels jako deska, kde hned dva kytaroví virtuózové – Knopfler a Mick Taylor – vpletli své plynulé elektrické kytarové party do hudby, kterou mnozí považují za jedno z nejlepších pozdních děl Dylana.
V kombinaci se synkopovanými rytmy Sly & Robbie se album stalo úspěšným stylistickým obratem, což je patrné zejména ve skladbách License to Kill, Neighborhood Bully, Sweetheart Like You a titulním mistrovském díle Jokerman.

„Byl v něm malý sabotér“

Navzdory hudebnímu úspěchu byl pracovní proces daleko od ideálu.
Inženýr Neil Dorfsman vzpomínal:

„Nechci hledat nesprávná slova, ale v Bobovi byl jistý agent provokatér. Určitě v něm žil malý sabotér. Pokud podle někoho vše začínalo jít příliš dobře, vědomě se to snažil zastavit.“

Jednou Dylan začal šustit alobalem od sendviče přímo do mikrofonu – jen aby ukázal, že se nudí. Jindy náhle prohlásil, že chce okamžitě nahrát vánoční album. Tehdy se tomu všichni zasmáli, ale o roky později ho skutečně vydal.

Knopfler, zodpovědný za pracovní proces, cítil stále větší zklamání. Uvědomil si, že klasická role producenta zde prostě nefunguje.

Zdvořilost, disciplína a génius

V rozhovoru s Knopflerem byl nanejvýš diplomatický:

„Ano, bylo to složité. Ale práce s různými lidmi učí flexibilitě. Každá píseň má své tajemství a v psaní hudby nebo produkování neexistují žádná pravidla.“

Dodal:

„Jsem disciplinovanější. Ale Bob je mnohem disciplinovanější jako básník. Je to absolutní génius – jako textař i jako zpěvák. Hudba je pro něj spíše prostředek k předávání poezie.“

Proč Knopfler i tak obdivoval Dylana

Navzdory všem obtížím Knopfler obzvláště ocenil píseň I and I. Přiznal, že první řádky této skladby mohou donutit jakéhokoli autora zamyslet se nad koncem kariéry.

„Pokud je něco zahráno s duší – to je to, na čem záleží. Technika je druhořadá. Někdy stačí jen pustit desku Howlin’ Wolfa všechno pochopíte.“