Večer se sedmi originálními Gibson Les Paul z let 1958–1960

„Ne každý ’Burst byl mistrovské dílo, ale tyto dostály své pověsti“

Málokdy se naskytne šance držet v rukou byť jen jeden autentický vintage Gibson Les Paul Standard, vyrobený v období mezi lety 1958 a 1960.
Ale v říjnu, když magazín Guitarist spojil síly s Gibson Garage London pro speciální večer věnovaný modelu ’Burst, se stalo něco skutečně výjimečného — a přiznejme si, trochu děsivého.

Díky štědrosti majitelů se podařilo shromáždit v jedné místnosti hned sedm originálních kytar ’Burst. Akce byla zcela vyprodaná — sál byl zaplněn kytaristy a sběrateli, kteří toužili slyšet živou historii.

O zvuk se postaral skvělý bluesový kytarista Aynsley Lister. Přestože se vrátil z vyčerpávajícího evropského turné teprve v dvě hodiny ráno předchozího dne, stejně vystoupil na pódium a od prvních tónů si podmanil pozornost publika. Nástroje, které měl v rukou, byly ostatně více než důstojné.

Na pódiu byly seřazeny dvě kytary z roku 1958, ’59 dříve patřící Micku Taylorovi, slavná a úžasně krásná ’59 s přezdívkou Minnesota, neméně známá Grainger — vlastně model z roku 1960 vyrobený dle specifikací ’59, a také Standard z roku 1960 s vibratem Bigsby.

Pro srovnání byl k dispozici i Goldtop z roku 1954 — skvělá příležitost slyšet rozdíl mezi ranými snímači Patent Applied For a P-90 typu soapbar, které nahradily.
A konečně, vzácný host večera — legendární ’59 ’Burst s přezdívkou Stripe, který patřil Garymu Mooreovi a byl zapůjčen aukčním domem Bonhams.

Protože hostitelem akce byl Gibson, pro zesílení bylo zvoleno kombo Mesa Fillmore 50 — čisté, citlivé, s dostatečnou dynamickou rezervou. Jeho charakter připomínal klasický Marshall Bluesbreaker ze 60. let: není to high-gain, ale při zvýšení hlasitosti nebo mírném zkreslení doslova nutí kytaru zpívat.

Večer začal s ’58 ’Burst v neuvěřitelně zachovalém stavu — se sytým třešňovým sunburstem, který téměř nevybledl. Taková barva byla typická právě pro rok 1958 a vytvářela se pomocí barviva na bázi červeného pigmentu s přidaným modrým odstínem pro hloubku.

Třešňová vrstva byla nanášena na žlutý základní nátěr. Právě rozdíl mezi pigmenty a barvivy vysvětluje fenomén takzvaných Unburst — kytar, u nichž červená barva časem zmizela a zanechala rovnoměrný medově žlutý odstín.
Když Gibson v roce 1960 změnil recepturu laku a upustil od barviv, zmizela i modrá složka, což vedlo ke vzniku charakteristického odstínu, často nazývaného Tangerineburst.

Zvuk dvou ’58 byl ohromující — dravý, zpěvný, s mocným řevem snímačů PAF, ve kterém se agrese snoubí s komfortem pro uši. Je to jeden z těch tónů, kvůli kterým lidé propadají kouzlu Les Paul.

Před akcí odborník na snímače Stuart Robson ze Sunbear Pickups uvedl, že originální PAF byly nejčastěji osazeny magnety Alnico II a V, vzácněji III a IV. Při ručním vinutí se výstupní charakteristiky značně lišily, ale podle jeho zkušeností odpor nikdy nepřekročil hranici 7–9 kΩ.

Při přechodu ke kytarám z roku 1959 — včetně nástroje Micka Taylora a Minnesota — Aynsley poznamenal, že zásadní rozdíl v profilech krku nepocítil, navzdory pověsti ’58 jako těch „tlustších“.
Co se zvuku týče, všechny kytary si zachovaly svůj firemní charakter, i když každá měla vlastní hlas: ’59 Taylora zněla více špinavě a táhle, zatímco první ’58 se vyznačovala krystalicky čistou, ale teplou čitelností.

Je zajímavé, že mezi přibližně 1200 modely ’Burst vyrobenými v letech 1958 až 1960 mělo méně než třetina výraznou kresbu dřeva. Silně vyjádřený plamen byl skutečnou vzácností, proto Minnesota se svou efektní vrchní deskou je skutečným jednorožcem mezi jednorožci.
Nicméně moderní reedice Gibson téměř vždy mají figurální top — trh diktuje svá pravidla.

Další efektní top patřil Stripe Garyho Moorea. Ačkoliv na ni nebylo povoleno hrát, zástupkyně Bonhams Claire Tole-Moir vyprávěla o historii kytary a její klíčové roli v aukci Final Encore.

Nerovná symetrie topu Stripe připomínala, že koncem 50. let nebyl dokonalý bookmatch prioritou. Je také zajímavé, že tato kytara zůstala u Moorea déle než slavná Greeny, což nepřímo vypovídá o její univerzálnosti.

Poté Aynsley vzal do rukou Les Paul Standard z roku 1960 s Bigsby. Zde si povšiml tenčího krku — ne vždy výhoda pro muzikanty s velkými rukama. Zvukově si však kytara stále zachovávala ten ostrý, živý charakter, který spojuje všechny ’Burst modely.

Víme jistě: ne každý ’Burst byl skvělý nástroj. Ale ty, které ten večer zněly v Gibson Garage London, zcela dostály své legendě.

Překvapením večera byl Goldtop z roku 1954 s P-90. Ve srovnání s PAF se ukázal být „kousavějším“ a průraznějším — a právě tento zvuk označil Aynsley za svůj nejoblíbenější. Tak tolik k evoluci.

Ve výsledku byl večer skutečně nezapomenutelný. Děkujeme všem hostům, Gibson Garage London za prostor, Bonhams za možnost vidět ’59 Garyho Moorea a samozřejmě majitelům kytar — Andrewu Raymondovi, Peteru Hallovi, Simonu Whiteovi, Paulu Jonesovi a Bobu Woottonovi.
Pokud si myslíte, že bychom to měli zopakovat — kdo ví, možná budou ’Burst zase v sedle.