Angine de Poitrine: Dekódování not mezi notami: Mikrotonální kytara

Se začátkem vyprodaného turné po USA u průkopníků zvukového výzkumu — kanadského dua Angine de Poitrine — nejvirálnější kytarový kolektiv znovu přiměl celý hudební svět mluvit o svém závratném mikrotonálním zvuku. Vedle King Gizzard & The Lizard Wizard zcela přehodnocují představy o tom, čeho jsou moderní kytaristé schopni díky použití mikrotonů.

Kromě podrobného rozboru vybavení se ponoříme do všech jemností mikrotonální hudby. V tomto článku projdeme historií samotného hudebního umění, nahlédneme do matematických výpočtů a pochopíme, proč mikrotonální kytara zní pro západní sluch tak nezvykle a neobvykle. Do konce materiálu si nejen osvojíte hudební teorii, ale také rozšíříte své obvyklé myšlení daleko za hranice klasických stupnic elektrické kytary.

Co je 12-TET a jak je uspořádána standardní kytara

Začněme se standardním kytarovým laděním. Veškerá západní hudba je postavena na takzvaném 12tónovém rovnoměrně temperovaném ladění (12-TET). Na kytaru ho najdete, pokud zahrajete postupně každou notu od prázdné struny po 12. pražec na šesté struně Mi. To jsou naprosto všechny noty systému 12-TET a prakticky každá slavná skladba v žánrech pop, rock, blues, funk nebo heavy metal je vytvořena s použitím těchto 12 not.

Nicméně to zdaleka nejsou všechny noty, které v přírodě existují. Je to jen ta varianta, ke které došla západní hudební kultura díky zavedení systému 12-TET.

V hudbě existuje obrovské množství not skrytých mezi 12 základními tóny. Lze to přirovnat k paletě barev: máte základní barvy — červenou, modrou, žlutou, ale mezi nimi existuje nekonečné množství odstínů, kterými lze namalovat obraz.

Aby se zjednodušilo pochopení matematické stránky věci, je pohodlnější uvažovat noty ne v herzech (Hz), ale v centech. Pokud jste používali kytarovou ladičku, už jste se s centy setkali. Představují jednotku měření výšky tónu rozdělenou na malé úseky. Na každý pražec kytary připadá 100 centů, na celou oktávu — 1200 centů, a na čtvrttón, který nyní aktivně používají King Gizzard a Angine de Poitrine, připadá 50 centů.

Noty mezi notami

V přirozené přírodě se zvuk nedělí na fixní úseky — představuje spojitý, plynule stoupající tón. Technicky má člověk k dispozici nekonečný počet not, nicméně nejsme schopni je všechny slyšet. Trénované ucho dokáže rozlišit přibližně 240 jednotlivých změn výšky tónu v rámci jedné oktávy, což odpovídá přesnosti asi 5 centů. Tento ukazatel se mění v závislosti na frekvenčním rozsahu: lidský sluch je nejcitlivější na střední frekvence a méně přesný na nejnižších a nejvyšších extrémech.

Při hraní mikrotonální hudby hudebník vyluzuje právě ty noty, které se nacházejí mezi obvyklými 12 tóny. Skupiny jako Angine de Poitrine a King Gizzardpoužívají kytary s dodatečnými pražci pro přístup k zmenšeným intervalům — čtvrttónům. To jim dodává zvuk, který není možné reprodukovat na běžné elektrické kytaru. Pokud na hmatníku standardní kytary připadá 12 pražců na oktávu, na mikrotonální jich může být 24.

Uvažujme to na příkladu centů. Představte si, že prázdná struna kytary se rovná 0 centů. Třetí pražec odpovídá 300 centům a čtvrtý — 400. Čtvrttón mezi nimi bude činit 350 centů. Tato nota se nachází přesně uprostřed mezi durovou a mollovou stupnicí a pro západního posluchače zní jako nedokončený nebo nestabilní tón, protože sluch je zvyklý na systém 12-TET. Přitom pro hudebníky ze zemí Blízkého východu nebo Indie zůstávaly tyto přechodové noty základním kamenem hudby po tisíce let.

Historie: jak Západ ztratil přechodové noty

Mikrotonální hudba není vůbec výjimkou z pravidel, jak se běžně věří. Během většiny lidské historie byla mikrotonální hudba prostě hudbou. Když lidé poprvé začali zpívat, foukat do kostěných píšťal nebo brnkat na struny ze zvířecích šlach, žádné přísné systémy not neexistovaly. Zvuk již existoval v přírodě a člověk jen hledal způsoby, jak ho napodobit.

Výzkumníkům se podařilo zrekonstruovat jednu z nejstarších známých melodií v historii lidstva z babylonského textu, kde se hudební systém opíral o ladění podle kvint.

Před přechodem k mikrotonalitě v její moderní podobě je důležité pochopit, jak přesně se západní hudba vyvíjela k systému 12-TET. Tady začíná docela hluboká matematika.

Pythagorejská komma

Legenda praví, že Pythagoras poprvé objevil matematickou povahu hudebního ladění přibližně v roce 500 př. n. l., když napnul strunu podél dřevěného špalíku. Jeho zařízení zvané monochord mělo pohyblivý kobylkový pražec. Jeho posouváním Pythagoras zjistil, že strunu lze dělit na proporcionální intervaly, které zní lidskému uchu harmonicky.

Abyste to viděli v praxi, stačí vzít do ruky kytaru. Pokud rozdělíte pracovní délku jakékoli struny přesně na polovinu, vznikne oktáva — to je 12. pražec kytary. Pokud rozdělíte strunu na tři stejné části, první třetina ukáže na 7. pražec. Tato nota, zvaná čistá kvinta, vzniká vibrací zbývajících dvou třetin struny. Právě v těchto bodech se nacházejí přirozené akustické uzly, kde flažolety zní maximálně jasně.

V pythagorejském ladění se předpokládalo, že pokud postavíte řetězec z 12 čistých kvint za sebou, nakonec dojdete ke stejné notě, se kterou jste začali, ale o 7 oktáv výše. Nicméně v éře renesance a baroka hudebníci narazili na vážný problém tohoto ladění.

Do té doby byly vynalezeny klávesové nástroje a skladatelé komponovali hudbu pro varhany a cembala s vícehlasou harmonií a složitými akordy. Při pokusu naladit je podle čistých kvint začaly nástroje po určitém intervalu znít falešně.

Matematika tohoto problému vypadá takto:

• Postup vzhůru o 7 oktáv: oktáva se rovná 1200 centů. Násobíme 1200 sedmi a dostaneme 8400 centů.

• Postup vzhůru o 12 čistých kvint: pythagorejská čistá kvinta se rovná 701,955 centů. Násobíme tuto hodnotu dvanácti a dostaneme 8423,46 centů.

Rozdíl činí o něco méně než 24 centů — téměř čtvrtinu pražce. Jak jsme zjistili dříve, taková odchylka je zřetelně slyšitelná pro každého člověka. Kvůli sčítání posloupnosti sudých a lichých čísel se tyto matematické cesty nikdy ideálně neprotnou.

Tento jev dostal název Pythagorejská komma. Pokud naladíte nástroj podle matematicky čistých kvint, vycházejících z délky struny, nevyhnutelně přeskočíte oktávu a získáte falešný zvuk. To také zkresluje zvuk dalších intervalů, například tercií. Lidstvo potřebovalo několik staletí, aby tento úkol vyřešilo.

Dvě řešení jednoho problému

Jak hudba postupně sílila, hudebníci v různých koutech světa hledali své cesty řešení problému ladění podle kvint.

Indie a 22 šrutí

Ve staroindické hudbě byla oktáva rozdělena na 22 mikrointervalů — „šrutí“ — přibližně mezi lety 200 př. n. l. a 200 n. l. Toto rozdělení je popsáno v traktátu „Nátja-šástra“, který měl obrovský vliv na vývoj indické klasické hudby.

Vynikajícím příkladem ze světa strunných nástrojů je vína — příbuzná sitáru. Na rozdíl od západních nástrojů nebyly pražce na víně vlepeny do hmatníku natrvalo: byly přivázány nitěmi nebo připevněny pomocí vosku. To umožňovalo hudebníkům posouvat pražce přímo během ladění pro konkrétní mikrotonální stupnice a rágy.

Indická hudba je také slavná dalším prvkem mikrotonality — vytahováním strun (bending). Na západních nástrojích se dlouhou dobu používaly střevové struny, které se při vytahování snadno vytahovaly a ztrácely ladění. Vysoké kovové pražce víny byly zahnuté a vyčnívaly nad dřevem hmatníku, jako u moderních skalopovaných hmatníků. To umožňovalo hudebníkům dělat vytahování strun dolů za pražcem, čímž se výška tónu zvedala až o pět půltónů z jednoho pražce.

Arabský svět a makám

Na Blízkém východě se hudebníci vydali jinou cestou. Systém „makám“ se formoval postupně, počínaje Zlatým věkem islámu, kdy vědci překládali řecká díla Pythagora. Makám není jen stupnice, ale komplex pravidel určujících, na jakých notách klást důraz a jak budovat frázování, kde klíčovou roli hraje improvizace.

Íránský hudebník Safí ad-Dín al-Urmaví narazil na stejný problém pythagorejské kommy. Východní hudebníci se však rozhodli pokračovat v přidávání čistých kvint, v důsledku čehož se zformoval 17tónový systém. K reprodukci těchto mikrokroků používali nástroje jako úd.

V systému al-Urmavího se celý tón nedělil na dva půltóny, jako v 12-TET. Celý tón se rozbíjel na tři nerovné mikrokroky. Pokud si to představíme na kytarovém hmatníku, mezi pražci by byly vzdálenosti přibližně 90 centů, 90 centů a 24 centů. Koncept se zachovává dodnes u tureckého nástroje baglama (saz), který se stal jedním z hlavních zdrojů inspirace pro moderní mikrotonální kytarovou hudbu.

Historie údu a vznik kytary

Pro úplné pochopení tématu je důležité zmínit úd. První údy se objevily v 8. století a byly to zcela bezpražcové nástroje, což bylo vyžadováno pro hraní makámů v 17tónovém systému. To umožňovalo hrát jakékoli mikrotony, provádět glissando a vibrato napodobující lidský hlas.

Úd se dostal do Evropy během maurské přítomnosti ve Španělsku počínaje rokem 711. Evropanům se nástroj líbil, ale usilovali o polyfonii a akordovou hru. Zahrát čistý akord na bezpražcovém nástroji je nesmírně obtížné kvůli problémům s laděním.

Aby tento problém vyřešili, Evropané začali na hmatník údu navazovat střevové struny jako pražce. To umožnilo brát akordy, ale připravilo nástroj o mikrotonální možnosti. Arabský název „al-úd“ se transformoval na španělské „laúd“, francouzské „lut“ a anglické „loutna“.

Loutna byla populární, ale její vypouklé tělo překáželo při hře vestoje a neumožňovalo provádět ostrý rytmický úder. Mistři začali dělat tělo ploché a zužovat pas nástroje, čímž vytvořili tvar blízký moderní akustické kytaru. Tak vznikla vihuela a barokní kytara. Postupem času byly navázané střevové pražce nahrazeny vřezanými kovovými a párové struny ustoupily šesti samostatným strunám.

Standardizace systému 12-TET

Systém 12-TET se stal definitivní odpovědí Západu na pythagorejskou kommu. Aby vyřešili problém neshody čistých kvint a oktáv, západní teoretici rozdělili oktávu o 1200 centech na 12 naprosto stejných úseků po 100 centech každý.

V tomto systému čistá kvinta na 7. pražci odpovídá hodnotě 700 centů (namísto pythagorejských 701.955 centů). Ucho prakticky nepozná rozdíl 2 centů. Hlavní výhoda se projevuje na vzdálenosti: 12 kvint po 700 centech dává přesně 8400 centů, díky čemuž 7 oktáv a 12 kvint dokonale splývá v jednom bodě.

Sjednocení tradic

V 19. století si arabští hudebníci začali všímat, že 17tónový systém je složitý na výuku a kombinaci s evropským notovým zápisem. V důsledku toho byl arabský hudební systém formálně standardizován na 24 rovnoměrně temperovaných čtvrttónů (24-TET).

Ve stejné době v Evropě Antonio de Torres Jurado změnil svět kytar, vyvinul koncept moderní klasické kytary s větším korpusem, vějířovitým vyztužením a menzurou 650 mm (25.6 palce). Systém 12-TET se stal standardem pro kytaru.

Ve 20. století začali skladatelé znovu porušovat pravidla. Julián Carrillo si objednával mikrotonální kytary a harfy pro svou teorii „Sonido 13“. Alois Hába psal v Česku mikrotonální hudbu a navrhl čtvrttónové piano. Harry Partch vytvořil 43tónový systém ladění a celý orchestr nástrojů pro něj.

Nástup elektronické hudby učinil mikrotonalitu dostupnou. Wendy Carlos vyvíjela vlastní neoktávové stupnice, které použila v albu „Beauty in the Beast“ (1986). V Turecku klasický kytarista Tolgahan Çoğulu vynalezl nastavitelnou mikrotonální kytaru s pražci, které se pohybují ve speciálních drážkách.

Kolem roku 2014 Stu Mackenzie z King Gizzard and the Lizard Wizard zakoupil tureckou baglamu. Inspirován jejím zvukem požádal kytaráře o propojení elektrické kytary s baglamou, díky čemuž vznikla slavná kytara Flying Microtonal Banana. Ostatní členové kapely si upravili levnější kytary přidáním dalších pražců a nahráli několik alb v systému 24-TET.

Duo Angine de Poitrine posunulo tento koncept na novou úroveň. Jejich dvoukrká mikrotonální kytara, looper pedál Boss a výrazná provokativní image udělaly z mikrotonální hudby významný trend.

Hudební svět se vrátil na začátek: mikrotonalita, která byla v dávných dobách normou, prošla matematickou standardizací a dnes se znovu vrací do tvorby kytaristů.

Jak používat mikrotony na běžné kytaře

Pokud chcete experimentovat s mikrotony, můžete použít následující techniky:

• Ohýbání strun (Microtonal Bending): Obvyklý bluesový vytahovaný tón o čtvrt tónu mezi pražci je klasický mikroton.

• Slide: Použití slideru mění kytaru v bezpražcový nástroj, což otevírá přístup ke všem mezifrekvencím.

• Přeladění jedné struny: Přeladění jedné nebo dvou strun o čtvrt tónu níže umožňuje hrát mikrotonální riffy na standardním hmatníku.

• Pitch Shifter a expresní pedály: Pedály jako DigiTech Whammy, EHX Pitch Fork nebo Boss PS-6 s připojeným expresním pedálem umožňují plynule měnit výšku tónu.

• Mikrotonální kytary a hmatníky: Díky popularitě žánru nabízejí společnosti jako Eastman Guitars nebo soukromí mistři na Etsy (například JLJInstruments) hotové mikrotonální hmatníky a nástroje. Jakýkoli kvalifikovaný kytarář může na vaši kytaru také nainstalovat další pražce.