Nová etapa evoluce: Slash o radikální změně kytarového vybavení a příchodu éry bluesové renesance

V dalekých devadesátých letech, hned po svém odchodu z legendární sestavy Guns N' Roses, slavný kytarista se svým neodmyslitelným Les Paul v ruce pravidelně navštěvoval místní bary a kluby v Los Angeles, kde hrál klasické bluesové standardy. Ten projekt dostal název The Blues Ball, a jak sám hudebník přiznal, nebyl zamýšlen jako nic vážného.

„Ve své podstatě to byla jen skvělá záminka k tomu, abychom si dali pár skleniček, vyšli na pódium a jen tak si pro radost zajamovali,“ vypráví upřímně Slash v rozhovoru pro časopis Guitarist. Nicméně po téměř třiceti letech jeho vášeň pro bluesové kořeny a vybavení, které k takové hudbě inspiruje, přerostla v maximálně seriózní zálibu. Výsledkem této evoluce se stalo studiové album z roku 2024 s názvem Orgy Of The Damned — deska bluesových coververzí, která shromáždila celou plejádu hvězdných hostů, obrovské množství vzácných vintage kytar a také komba Magnatone, která z jeho arzenálu zcela vytlačila obvyklé monumentální stacky od Marshall.

„Komba Magnatone podávají mnohem hutnější, objemnější basy a znějí čistě,“ sdílí kytarista. — „Když zahrajete akord, je jasně slyšet každá jednotlivá nota. Pro mě to byl kolosální posun v chápání zvuku.“

Na podporu nahrávky Orgy Of The Damned uspořádal hudebník rozsáhlé turné, jehož výsledkem je živé koncertní album Live At The S.E.R.P.E.N.T. Festival. Tento počin dokonale zachytil hutnou bluesovou magii, kterou kapela na pódiu znovu vytvářela reinterpretací kultovních bluesových standardů a klasických rockových skladeb. Název samotného festivalu je hlubokou zkratkou vyzývající k solidaritě, zapojení, míru, rovnosti a toleranci (Solidarity, Engagement, Restore, Peace, Equality N' Tolerance) a veškeré výnosy z akce šly na podporu různých charitativních nadací.

Základní sestavu doprovodné kapely tvořili prvotřídní hudebníci: Teddy 'Zig Zag' Andreadis (klávesy a foukací harmonika), Tash Neal (rytmická kytara), Johnny Griparic (baskytara) a Michael Jerome (bicí). Je zřejmé, že současný projekt pro lídra kapely znamená mnohem víc než jeho staré barové jamy z 90. let, avšak zaměření na čistou radost z procesu nikam nezmizelo.

„Vůbec se nesnažím dělat ze sebe nějakého protřelého bluesmana,“ poznamenává s úsměvem Slash. — „Mnoho rockových muzikantů tím trpí: celý život hrají tvrdý rock a pak náhle prohlásí, že jsou praví bluesmani. Já jen nabízím vlastní interpretaci děl, která na mě měla zásadní vliv v ten moment, kdy jsem poprvé vzal do ruky nástroj.“

Bluesový základ byl vždy nedílnou součástí vašeho unikátního rukopisu, ale koncertní nahrávka Live At The S.E.R.P.E.N.T. Festival ukazuje úplně jinou, hlubší úroveň.

Trefil jste hřebíček na hlavičku. Když jsem začínal s kytarou, mými prvními idoly byli bluesově orientovaní rockeři šedesátých a začátku sedmdesátých let. O něco později mě ale babička seznámila s tvorbou velkého B.B. King, protože ji už bylo k smrti otrávené, jak neustále poslouchám pořád ty samé britské rockery. Rozhodně prohlásila: „Tohle je ten pravý zdroj.“ Otevřela mi dveře a ukázala přímou souvislost mezi hrou mistrů, jako je Eric Clapton, a kořeny, ze kterých čerpali inspiraci. Takže blues vždy zůstávalo hlavním pilířem mého stylu.

Poté, na pozadí hudebního dění osmdesátých let, jsem tento vliv integroval do spolupráce s nejrůznějšími hudebníky. Když se zformovala klasická sestava Guns N' Roses, byl to skutečný mix mnoha polárních stylů, který vytvořil jedinečnou tvář kapely. Ale osobně pro mě tím základním kamenem vždy zůstalo staré dobré blues.

Existuje pro vás zásadní rozdíl mezi hraním blues a tvrdé rockové hudby?

K bluesovým věcem přistupuji úplně stejně jako ke klasickému rock'n'rollu: pro mě jsou na prvním místě vždy osobní pocity a cítění groovu. Nepatřím do kategorie radikálních bluesových puristů, kteří přísně dodržují kánony; prostě hraju tak, jak umím. Přináší mi to obrovskou radost a slouží to jako skvělý emocionální ventil. V 90. letech jsme dali dohromady partu The Blues Ball, která byla v podstatě špičkovou cover kapelou. Vystupovali jsme po klubech v Los Angeles a pak to přerostlo v plnohodnotné turné po barech. Zrovna jsem odešel z Guns N' Roses a byl jsem v pauze mezi sólovými projekty, takže to byl skvělý a zábavný způsob, jak vyplnit volný čas.

Přenese-li se o mnoho let dopředu: jsem zase v sestavě Guns N' Roses, a máme pauzu mezi koncertními turné. V hlavě mi probleskla myšlenka: „Bylo by fajn se sejít a zaznamenat ty skvělé písničky ve studiu.“ Zavolal jsem klukům, vybrali jsme osvědčené kompozice z našeho starého repertoáru, přidali pár nových věcí a nahráli album Orgy Of The Damned.

Během nahrávání nové desky a v průběhu celého bluesového turné jste používal působivý arzenál nástrojů a vybavení, který na show Guns N' Roses nikdy nevidíme. Je to vliv samotné bluesové hudby?

Určitě. Během studiových session pro Orgy Of The Damned jsem naprostou náhodou použil kombo Magnatone, které mi jen tak stálo bez využití, a tento aparát mi doslova obrátil představu o kytarovém zvuku naruby. Právě kvůli tomuto skromnému kombu M-80 jsem se rozhodl zcela změnit značku aparátů a vzdát se dlouholeté spolupráce s Marshall. Kromě toho jsem vybalil spoustu svých unikátních vintage kytar, protože jsem měl jasnou představu, jaký charakter zvuku chci na nahrávce získat.

Asi rok předtím jsem si pořídil skvělou pololubovku Gibson ES-335 ve slavném obchodě Norman's Rare Guitars v údolí San Fernando. Vytáhl jsem ji z kufru, přidal k ní klasický Fender Stratocaster, Fender Telecaster, pár starých kultovních Gibson Les Paul, a také modely Gibson Explorer a Gibson Firebird. Právě tahle luxusní sestava vytvořila zvuk studiového alba.

Samozřejmě, vozit všechny ty nedocenitelné vintage rarity na plnohodnotné koncertní turné by bylo šílenství. Proto jsem pro živá vystoupení použil jejich přesné moderní kopie — skvělé repliky série Custom Shop. Tu samou pololubovku ES-335 jsem si ale přece jen vzal s sebou a stala se mým hlavním, základním nástrojem po celou dobu turné a při nahrávání koncertního alba, spolu s pár modely Firebird. Mimochodem, tyto Firebird, osazené specifickými mini-humbuckery (které jsou svým charakterem blízké singlům), znějí prostě úžasně. Z klasických modelů Les Paul jsem na turné použil jen dva nástroje: standardní model Standard a reissue model '59. Co se týče modelu Explorer, tak se mnou na turné byla skvělá replika legendární kytary z roku 1958 s fenomenálním zvukem. Právě na ni jsem nahrál track „Born Under A Bad Sign“ a s ní jsem také vycházel na pódium.

Ano, málem jsem zapomněl: na hru slideme jsem použil nástroj značky Travis Bean, a v kompozici „It Takes A Lot To Laugh, It Takes A Train To Cry“ jsem využil pedal steel kytaru od značky Jackson. To zcela pokrylo všechny mé potřeby. V kombinaci s výkonnými dvou-reproduktorovými komby Magnatone M-80 2x12 to byl ten pravý referenční zvuk.

Vzhledem k tomu, že jste byl po desetiletí hlavním ambasadorem zesilovačů Marshall, co vás tak zaujalo na zvuku Magnatone?

Pro mě to byla klíčová událost. Když jsme přišli do studia a začali s předprodukcí, ladili aranže, přistihl jsem se, že absolutně nechci použít svůj obvyklý, rozpoznatelný overdrive Marshall. K dispozici jsem ve studiu měl několik aparátů Fender Twin, pár komb Fender Deluxe, poloviční stack od Vox a vintage kombo téže značky. Měl jsem u sebe i svůj starý věrný 50-wattový Marshall a ten samý Magnatone M-80.

Vše se stalo spontánně: před začátkem práce na další skladbě jsem si v duchu modeloval spojení kytary a aparátu a zkoušel různé varianty. Když přišla řada na kombo Magnatone, které mi kdysi darovali, ale nikdy jsem ho nezapnul, stalo se neuvěřitelné — nakonec jsem přes něj nahrál úplně každou písničku na desce.

A teď se tento zvuk přesunul na vaše živé bluesové show a dokonce i na stadionové koncerty Guns N' Roses.

Byl jsem značce Marshall věrný tak dlouho, že jsem produkty jiných firem prostě nevnímal. Nedal jsem jim ani šanci, protože jsem si myslel, že jim chybí ty správné prořezávající maršallovské středy. Ale ve zvuku Magnatone jsem objevil něco, co zafungovalo dokonale. Nahrál jsem album, vzal jsem ta komba na turné a osvědčila se v tom nejlepším světle.

A co víc, v tajnosti před všemi jsem na příštím velkém stadionovém turné Guns N' Roses zcela nahradil své obvyklé stacky aparáty Magnatone, a stalo se to mou novou zvukovou vizitkou. Trochu později jsme oficiálně spojili síly s inženýry značky a společně vyvinuli výkonný 100-wattový signovaný model SL-100, který nyní hrdě používám na pódiu.

Zmiňoval jste, že jste veřejností spojován s konkrétním signovaným tónem, ale nyní na pódiu vzdáváte hold takovým titánům, jako je Peter Green, Albert King a dalším velikánům, přičemž sám jste superstar. To je velmi jemná rovnováha.

Naprosto přesně. Ale musíme si přiznat: právě teď prožíváme skutečné období renesance bluesové kytary. Na scéně se objevilo obrovské množství úžasných bluesových puristů — neuvěřitelně vzdělaných, technicky zdatných, skvělých hudebníků, kteří tuto kulturu aktivně propagují. Blues teď prožívá tak silný vzestup, jaký nezažilo posledních dvacet let. Z mého pohledu je to to pravé znovuzrození.

Nicméně, sám jen dělám to, co miluji, a snažím se k tomu nepřistupovat příliš vážně. Právě proto jsou v našem koncertním programu některé coververze, které balancují na hraně banality a byly zahrány milionkrát. Všechny ty písně jsou obřími stupni mého vlastního vývoje a moc jsem je chtěl zahrát. Prostě se snažím pečlivě zachovat původní vokální a kytarové melodie a vzdát úctu původním autorům.

Brali jsme ty struktury, přidali k nim vlastní rukopis a vůbec se ničím netrápili. Muzikanti v mé kapele se touhle hudbou zabývají celý svůj vědomý život, hrají s takovým mistrem, jako je Walter Trout, takže jsou to opravdoví, kořenoví bluesmani. A já dostávám skvělou příležitost vrstvit svůj signovaný styl přes tuhle železobetonovou základnu, a je to neuvěřitelná zábava.

Při poslechu koncertního alba je zřejmé, že jste si turné nesmírně užívali. Mají fanoušci v budoucnu očekávat další bluesové nahrávky?

Právě teď musím lavírovat mezi nabitým koncertním programem s Guns N' Roses a studiovou prací. Mám už kompletně připraven k vydání čerstvé studiové album s mým sólovým projektem The Conspirators, které spatří světlo světa hned na začátku roku 2027. Hned poté plánuji najít volné tvůrčí okno, abych se mohl pustit do tvorby další bluesové desky. Mám už v hledáčku několik velmi skvělých skladeb, které si přeji přearanžovat. Kromě toho je pro nás životně důležité přivézt náš bluesový program do Evropy, protože odtud přichází obrovská poptávka od oddaných fanoušků.