Rozsviťte všechna světla! Las Vegas se mění na „Lars Vegas“: Metallica zahajuje velkolepou rezidenci v The Sphere

Toto je první vystoupení jejich dlouho očekávané rezidence, v rámci které budou vystupovat každé pondělí a sobotu na tomto unikátním místě po dobu 24 týdnů, přičemž je slíbeno, že za každý pár večerů se písně nebudou opakovat. „Jste si jistí, že to chcete zahrát?“ — ptá se James Hetfield svých kolegů z kapely.

Obrovská zakřivená střecha kopule — vysoká 112 metrů a široká 157 metrů, skutečný kolos — svítí za jejich zády bledě terakotovým světlem, zatímco James mluví.

„Tahle písnička je taková nijaká,“ pokračuje a jeho obří kopie se vznáší přímo uprostřed zakřivení obrazovky. „Možná ji pár lidí dokonce má rádo. Není to naše nejlepší práce. Napsali jsme ji, když jsme byli malé holky. Bylo nám kolem 12 let a teď je nám, jakože, 112, to je šílené. A musím říct: pro moderní technologie a staré chlapy hrající hlasitou hudbu je to zatraceně cool.“

Vyhecuje publikum riffem, aby diváci pochopili, co se teď stane, načež zahájí již standardní výměnu replik s publikem před „Seek & Destroy“. V tu chvíli se matně oranžové pozadí za zády kapely — příliš obrovské na to, aby se mu říkalo jen zadní stěna, spíše je to apokalyptické nebe — mění na otevírající se garážová vrata, za kterými je vidět skromná zkušebna, pravděpodobně vymodelovaná podle té, kterou měla Metallica na samotném počátku své cesty. Scéna je vyvedena v černobílých barvách, symbolizujících minulost, a brzy obraz přenese všechny na okolní polorozpadlé městské ulice a 20tisícový dav cestuje společně s kapelou, zatímco zní píseň.

Je to další fenomenální moment mezi mnoha fenomenálními momenty. Ohromujícími momenty. Momenty z kategorie „Do prdele! to snad ani není možné vidět?“. Během dvou hodin James, Kirk Hammett, Rob Trujillo a Lars Ulrich předvádějí sérii úchvatných imerzivních show, které nově definují, co jsou to živé koncerty a čeho jsou schopny. Vždyť většinu času — pokud zrovna nestojíte přímo u pódia — prostě nelze odtrhnout zrak od podívané odehrávající se ze všech stran kolem vás.

Ještě předtím, než kapela začne hrát, prostředí zkresluje vaši představu o realitě. Protože před vámi je scéna zaplněná kytarami, baskytarami, bicími, piánem, kartónovou figurou Lemmy, pinballovým automatem, a to vše na pozadí mnoha fanouškovských vlajek a bannerů Metalliky, táhnoucích se někam do nekonečna. Zde se nachází i hlava a ruka sochy Lady Justice z alba „...And Justice For All“, které vypadají, jako by tyto detaily byly připraveny k odeslání do muzea.

Všechno to vypadá bolestně realisticky, ale pak si vzpomenete, že nejsou jen obrovské — no, skutečně obrovské — jsou přece jen na obrazovce. Mírně řečeno, je to nářez. Když set startuje, ovladač hlasitosti se vytáčí na 11. Otevírací track „Battery“ začíná člověkem běžícím po klidné krajině posetou podomácku vyrobenými dřevěnými hroby, načež „Creeping Death“ otevírá mystický svět zničený časem, počasím, deštěm a blesky, které naplňují umělé nebe nad kapelou a diváky. Prostor se mění v kostel pro „Now That We're Dead“ — zvětšení členové kapely se objevují uvnitř vitrážových oken, která se zdají tisíckrát, ne-li milionkrát větší než jejich skutečné předlohy, a „Wherever I May Roam“ se mění v závratnou jízdu vlakem skrze různá města.

Skladbu „The Shortest Straw“ doprovází velmi vhodný hrací automat, na kterém 8bitové verze metalových legend hrají přímo nad svými masitými verzemi, zatímco „The Call Of Ktulu“ věnovaná Cliffu Burtonovi ukazuje titulní mýtickou bytost vystupující z vody za zády kapely. Pak útočí jak na Las Vegas, tak na dav, zatímco kolem prolétající letadla na ni střílejí rakety. Nevadí, že Las Vegas je uprostřed pouště — je to jeden z nejúžasnějších, neuvěřitelných momentů obou večerů.

První večer končí fenomenálním provedením „Master of Puppets“, kdy obrazovka přenese všechny v The Sphere na hřbitov z obalu alba, které písni dalo název, přičemž dekorace vyroste poté, co tisíce náhrobků padají z nekonečného nebe shora. Členové kapely se objevují na obrazovce uvnitř těchto náhrobků v průběhu finále, a jejich skutečné verze se zdají být na tomto pozadí velké jako mravenci, a vzniká pocit — jako u mnoha jiných momentů večera —, že se skutečně nacházíte uvnitř písně.

Druhý večer, o dva dny později, začíná úplně stejně jako ten první — tím samým klidným pohledem na podomácku vyrobené hroby —, načež kapela spustí na sál mocnou „Blackened“, po které následuje dynamická „Fuel“. Tento bouřlivý začátek udává tón druhému večeru, který působí mnohem více jako skutečný koncert ve srovnání s velkolepou podívanou prvního dne. Což neznamená, že by podobné momenty chyběly. Jsou tam — v hypnotické scéně doprovázející „King Nothing“ a v znepokojivých, děsivých vizuálních efektech „Welcome Home (Sanitarium)“, a také v „The Outlaw Torn“ s jejími vizemi apokalyptické dystopie. Ta poslední končí tím, že se publikum noří do víru a vzniká úplný pocit, že se to děje doopravdy.

Přesto je většinu druhého večera show koncipována spíše jako běžný koncert než poprvé. Kapela častěji opouští scénu, na obrovské obrazovce se častěji vysílá video samotných muzikantů během hraní a je cítit, že hrají blíže lidem a pro dav, spíše než aby jen ozvučovali vizuální řadu. To dělá zážitek zcela jiným, důstojným analogem (a svým způsobem sequelem) prvního večera.

Skutečnost, že druhý večer znatelně častěji odcházejí z pódia — ať už záměrně nebo z jiného důvodu — trochu narušuje kouzlo imerzivního zážitku The Sphere. Poprvé se tak děje snad jen u „Nothing Else Matters“, jejíž nejjednodušší grafika připomíná spořič obrazovky z 90. let. Nicméně, samotná píseň a její provedení jsou dostatečně silné a krásné na to, aby vytvořily vlastní kouzlo.

Imerzivní aspekt se vrací s novou silou: nejprve, když za sebou hrají „For Whom The Bell Tolls“ a „One“ na pozadí úchvatných vizuálních obrazů odhalujících hrůzy války, a poté — během velkolepého finále „Enter Sandman“, kdy nízko visící měsíc s vytesaným písmenem „M“ skupiny Metallica se objevuje nad muzikanty a diváky. Pomalu, ale neúprosně se zvětšuje, až na konci písně vyplní celou The Sphere tak, že se jí chcete doslova dotknout rukou.

Je zřejmé, že tohle zdaleka nejsou běžné koncerty. A ačkoliv druhý večer je vnímán blíže k tradičnímu vystoupení než ten první, i zde zůstává mnoho dechberoucích momentů, které vyvádějí show za hranice obvyklého. Dohromady oba večery vytvářejí poutavou, fenomenální a unikátní podívanou, která se nepodobá ničemu jinému. Stačí říct, že dlouho po dobytí celého světa, Metallica nyní dobyla i The Sphere.

James Hetfield má pravdu — pro moderní technologie a staré chlapy hrající hlasitou hudbu je to skutečně zatraceně cool.

Rezidenci Metallica v The Sphere potrvá do 13. března 2027.

Setlist Metallica “Life Burns Faster,” Night One:

“Battery”
“Creeping Death”
“Now That We’re Dead”
“Sad but True”
“The Shortest Straw”
“Wherever I May Roam”
“The Day That Never Comes”
“… And Justice for All”
Kirk Hammett a Rob Trujillo “Doodle”
“Nothing Else Matters”
“The Call of Ktulu”
“Lux Æterna”
“Ride the Lightning”
“The Memory Remains”
“Seek & Destroy”
“Master of Puppets”
 

Setlist druhého večera:

“Blackened”
“Fuel”
“Leper Messiah”
“Devil’s Dance”
“72 Seasons”
“King Nothing”
“Welcome Home (Sanitarium)”
“The Outlaw Torn”
Kirk Hammett a Rob Trujillo “Doodle”
“The Unforgiven”
“Orion”
“Hardwired”
“Whiskey in the Jar”
“For Whom the Bell Tolls”
“One”
“Enter Sandman”