Žádná vata, žádný reverb, žádné slitování: 40 let nesmrtelného mistrovského díla Slayer – „Reign in Blood“!

Čtyřicet let poté zůstává tato deska monumentálním milníkem, který navždy změnil zvuk, tempo a samotné hranice toho, co je v tvrdé hudbě možné.

V polovině 80. let už se v thrash metalu zformovala vlastní hierarchie, na jejíž vrchol se vyškrábala Metallica po podepsání smlouvy s Elektrou v roce 1984. Slayer měli v tu chvíli na nezávislém labelu Metal Blade venku dvě alba – „Show No Mercy“ a „Hell Awaits“ – a šli jim v patách, nicméně jak napsal hudební publicista Don Kaye pro magazín Louder, nikdo „tehdy moc neočekával, že Slayer podepíší smlouvu s velkým labelem, protože hráli příliš tvrdě.“

Pak následovalo nečekané spojenectví. Hip-hopové vydavatelství Def Jam, které stálo za úspěchem Run-DMC a Beastie Boys, si na kapelu políčilo a jeho šéf Rick Rubin o jejich podpis usiloval urputněji než kterýkoli jiný konkurent. Album, které z této dohody vzešlo, „Reign in Blood“, se začalo prodávat 7. října 1986. Kytarista Kerry King v rozhovoru pro Metal Hammer vzpomínal: „Tehdy jsme si ani neuvědomovali, jak výjimečná věc nám vznikla pod rukama. Věděli jsme, že je to pecka, ale ani nás nenapadlo, že se o tom bude mluvit dalších 30 let.“

Ambice byly naprosto jasné. „Začínali jsme být drzí,“ vzpomínal bubeník Dave Lombardo v rozhovoru pro ústní historii Louder. „Měli jsme už dvě alba a objeli jsme turné.“ Majitel Metal Blade Brian Slagel definoval cíl přímočaře: „U ‚Reign In Blood‘ jsme měli jedinou mantru: ‚Chceme nahrát tu nejrychlejší a nejtěžší desku, jaká kdy vznikla.‘“

Nový materiál vznikal jinak než dřív. Kytarista Jeff Hanneman si koupil nahrávací vybavení a začal tvořit dema; kapele nosil kazety už s hotovými bicími party, riffy a aranžemi. Tehdy ho hodně zaujala západní pobřežní punková scéna. „TSOL, Minor Threat, Dead Kennedys, Circle Jerks... Jeff neustále objevoval nové kapely,“ vyprávěl Dave Lombardo. „To byl jednoznačně zlomový moment.“ Zpěvák a baskytarista Tom Araya podotkl, že nikdo ani nepomyslel na to, že by se hrany nějak obrušovaly: „Kerry a Jeff říkali, že nechtějí nahrát pomalé album; chtěli udělat něco rychlého. Ani netušili, že to bude tak rychlé...“

U Rick Rubin skoro neměl zkušenost s metalovou scénou. Poprvé Slayer viděl v newyorském klubu The Ritz a v téže retrospektivě vyprávěl: „Před koncertem jsem o nich nic nevěděl a oni mě prostě odpálili do vesmíru.“ Reakce Kerry King na spolupráci byla méně nadšená: „Byl jsem fanouškem hip-hopu? Ne, nebyl.“

Kapela zamířila do losangeleského studia Hit City West společně s Rick Rubin a zvukovým inženýrem Andym Wallacem. Dave Lombardo si tohle místo pamatoval jako dost skromné: „Studio bylo v malé budově na Pico a La Cienega Boulevard. Nic luxusního.“ Své party nahrál překvapivě rychle. „Myslím, že jsem to zvládl za tři nebo čtyři dny,“ vzpomínal. „Žádné počítače, žádný software. Všechno bylo nacvičené: chytit tempo, zmáčknout tlačítko nahrávání a snažit se to nepokanit.“

Hlavním tajemstvím změny zvuku bylo odstranění přebytečného. Na „Hell Awaits“ kapela hojně využívala hutný reverb a Jeff Hanneman později popsal ten rozdíl takto: „‚Hell Awaits‘ mělo produkci ve stylu Phila Spectora, takovou ‚zeď zvuku‘. Rubin řekl: ‚To nepotřebujete. Bez reverbu bude zvuk agresivnější a bude vás bít přímo do obličeje.‘“ Kerry King si pamatoval okamžik, kdy do sebe skládačka zapadla: „Někdo tehdy řekl: ‚Nepotřebuješ reverb, abys zněl skvěle.‘ Když tahle myšlenka uzrála v hlavě, řekli jsme si: ‚Ok, tohle zní sakra sevřeně.‘“

Rick Rubin přistoupil k věci z pozice nadšeného fanouška, který měl vlastní teorii a nebyl zatížen šablonovitými metalovými zvyklostmi. V rozhovoru s Rickem Beatem v roce 2024 vysvětloval svůj přístup: „Nechtěl jsem, aby se to změnilo v kašovitý hukot baskytary; chtěl jsem získat jasný pulz.“ A dodal: „Jednal jsem pomocí odebírání, nikoli přidávání. Vraceli jsme se k samotné podstatě.“ Jediné, co chtěl přidat, byl pocit hrozby. Jedinou výhradou Rick Rubin, podle informací MusicRadar, bylo to, že se kapela lehce vzdálila od satanistické estetiky prvních dvou alb, a v jednu chvíli dokonce zavelel: „Více Satana!“ „Vzdalovali se svým kořenům,“ smál se. Tentýž materiál cituje Jeff Hanneman o tom, kde vznikla lví podíl skladeb – v pokoji jeho přítelkyně u jejích rodičů: „Když se její táta vracel z práce, vypili jsme tři čtyři martini, hráli videoherní hry a pak jsem psal hudbu v jejím pokoji.“

Deset skladeb zredukovalo rané rozsáhlé kompozice kapely na tvrdé minimum. „Angel of Death“ otevírá desku stopáží 4:51 a Jeff Hanneman ji napsal poté, co se během turné začetl do knih o Josefu Mengelem. Dave Lombardo charakterizoval náladu stručně: „Zadání bylo: ‚Buďme brutální. Buďme zlověstní, temní.‘ Myslel jsem si, že je to skvělé.“ Finální skladba alba vznikla doslova na poslední chvíli. Kerry King vyprávěl, že text pro „Raining Blood“ dopisoval přímo v hale studia: „Myslím, že Jeff zrovna uvnitř nahrával stopy. Neměl nápady pro tu část, na které jsem pracoval já, a utrousil: ‚Dobře, tak to zkusím. Mám hotovo.‘“ Oblíbený úsek alba pro Dave Lombardo — je přechod z „Postmortem“ do „Raining Blood“, který označuje za „monstrózní“ a dodává: „Je to epické, jak jeden track přechází do druhého.“ Album končí celou minutou zvuků deště.

Stručnost nahrávky překvapila úplně všechny, včetně zpěváka. „Všech 10 skladeb se vešlo do 28 minut,“ říkal Tom Araya. „Podle smlouvy má mít plnohodnotné album alespoň 45 minut. Ptal jsem se Ricka, jestli je to v pořádku. Jeho odpověď byla v podstatě: ‚Je tu 10 skladeb, což dělá album. Mají sloky, sóla a refrény.‘“

Obal byl neméně vyzývavý než samotná hudba. Rick Rubin oslovil Larryho V. Carrolla, politického ilustrátora, jehož práce vycházely v The Progressive, The Village Voice a The New York Times, nikoli dvorního výtvarníka tvrdé scény. „Potřebovali jsme obal, který by odrážel naši podstatu,“ vysvětloval Tom Araya. „Nezkoušeli jsme udělat vlastní obdobu Eddieho od Iron Maiden, ale vizuál musel udeřit přímo do očí.“

Carroll dostal hudbu a texty a v reakci na to vytvořil groteskní, přesycenou vizi pekla: démonická postava s kozlí hlavou sedí na trůnu nad mořem uťatých hlav obklopená zkroucenými těly a náboženskou symbolikou. Carroll později vytvořil obaly i pro „South of Heaven“ a „Seasons in the Abyss“, ale právě „Reign in Blood“ položilo vizuální jazyk, který se stal se Slayernerozlučitelně spjatý: brutální, okultní, děsivý a záměrně těžko stravitelný.

Potom do věci vstoupil distributor. Desky Def Jam vycházely přes Columbia a prezident společnosti Walter Yetnikoff považoval „Angel of Death“ za antisemitskou a odmítl album vydat, pokud otvírací skladbu nevyhodí. Kapela odmítla. „Náhlý obrat – nahrávací společnost už nechce desku vydat,“ vzpomínal Tom Araya. „My na to: ‚Sakra...‘“ Vzpomínky Kerry King jsou stejně přímočaré: „V té době jsem o světě nevěděl vůbec nic. Říkal jsem si: ‚To je ten nejabsurdnější nesmysl, co jsem kdy slyšel.‘“

Nakonec album přichýlil label Geffen, který na desku záměrně nedal své logo a vynechal ji z oficiálního plánu vydání. Dave Lombardo věří, že tento skandál pomohl: „Prostě jsme šli za Rickem a tím, co zamýšlel, a to nám skutečně nahrálo do karet, protože to kolem alba vytvořilo auru tajemství. Lidé začali být zvědaví.“ Hudební publicista Don Kaye vzpomínal, že mainstreamové magazíny kapelu tehdy v podstatě ignorovaly a jediná zmínka v Rolling Stone se objevila až poté, co Columbia odmítla nahrávku distribuovat.

Kapela opakovaně popírala obvinění z podpory nacismu a protiargument Kerry King, který Louder cituje z rozhovoru pro Loudwire v roce 2015, zůstával nezměněn: „Moje odpověď na to zní od prvního dne stejně: kdybyste si to pustili na History Channel a odmazali odtamtud Slayer, byl by to naučný, poutavý výlet do druhé světové války. Přidejte tam Slayer a heavy metal – a najednou všichni: ‚Ó, oni to myslí vážně!‘“

Deska se nikdy nedostala do rádiové rotace. Debutovala na 127. příčce Billboard 200, v šestém týdnu vystoupala na 94. místo, ve Velké Británii se dostala na 47. pozici a 20. listopadu 1992 získala v USA zlatý status. První reakce Briana Slagela byla lakonická: „Vypadalo to, jako by ti 29 minut v kuse někdo mlátil kladivem do hlavy.“

Na živých vystoupeních album ničilo vše, co mu přišlo do cesty. Turné odstartovalo na Halloween 1986 v divadle The Moore v Seattlu, kde jako předkapela vystoupili Overkill. Zpěvák Overkill Bobby „Blitz“ Ellsworth si tento zážitek pamatuje dobře: „Vylezli jsme před Slayer pod krupobitím mokrých papírových kapesníků, zapalovačů Zippo a mincí.“ Dave Lombardo popisoval následky headlinerských setů: „Po koncertě uklízeli sál, šel jsi sálem a všude kolem byly louže krve.“ Později téhož roku kapelu opustil, ale Rick Rubin mu volal každý den, nabízel plat a nakonec si pro něj sám přijel svým Porsche, aby ho odvezl na zkoušku, když se bubeník v roce 1987 do kapely vrátil.

Co dělalo „Reign in Blood“ tak šokujícím, nebyla jen rychlost písní. Mezi posluchačem a kapelou nezbývalo skoro žádné bariéry. Kytary zněly brutálně „suše“, bicí působily živě a blízko, nikoli schované za studiovými efekty, a aranže nenechávaly skoro žádný čas na vydechnutí. Žádná velkolepá intra ani pokusy udělat násilí „uhlazeným“. Deska se prostě na posluchače vyvalila v plné rychlosti a do samotného konce nepovolila.

Reputace alba léty rostla. Magazín Decibel ho v listopadu 2004 zařadil do své Síně slávy jako úplně první album, zatímco u Kerry King se našlo pragmatičtější vysvětlení dlouhověkosti desky. Pro Kerrang! řekl: „Kdybyste ‚Reign in Blood‘ vydali dnes, bylo by to všem fuk. Bylo to o tom momentu; byla to změna zvuku. V thrash metalu tehdy nikdo ještě neslyšel tak kvalitní a silnou produkci na deskách. Prostě se sešla spousta faktorů.“ Don Kaye podotkl, že album „nepůsobilo ani tak jako evoluční krok, ale spíše jako nová laťka pro vše, co mělo následovat,“ a Slagel dodal, že „vyvedlo extrémní a supertvrdý metal k masovému publiku. Prošlapalo cestu pro Panteru a spoustu dalších kapel, které dosáhly úspěchu.“

Ale jeho trvalá síla sahá daleko za hranice pouhého vlivu na tisíce následovníků. Dave Lombardo si všímá něčeho mnohem osobnějšího na tom, co lidé o albu říkají: „Ačkoliv hudba mohla být agresivní a tvrdá, opakovaně mi vyprávěli, jak pomáhala lidem přečkat ty nejhorší okamžiky jejich životů. A to je skutečně cenné.“ Na pozadí všech řečí o rychlosti, tvrdosti a brutalitě může právě toto být hlavním měřítkem skutečné životaschopnosti „Reign in Blood“.

Tento podzim skupina slaví jubileum na scéně. Slayer ukončili koncertní činnost v roce 2019, ale v roce 2024 se znovu spojili. Poté, co 4. září v Shakopee ve státě Minnesota zahráli album celé (jejich první kompletní provedení desky od roku 2014), show zopakují v rámci latinskoamerického turné, které začne 21. října v Mexico City, a také v aréně Kia Forum v Inglewoodu v Kalifornii 13. a 14. listopadu — budou to jejich první koncerty v Los Angeles po sedmi letech.

O čtyřicet let později „Reign in Blood“ nezní ani tak jako artefakt z roku 1986, jako spíše jako varování, které z nějakého důvodu nepřestává být aktuální. Jeho vliv je všudypřítomný, ale rozsah dopadu je těžké změřit čísly: deset písní, 29 minut, ani jeden zbytečný pohyb a koncepce zvuku, která obnažila heavy metal až na jeho nejzuřivější základy. Slayer si původně stanovili cíl nahrát nejrychlejší a nejtěžší album svého života. Možná, aniž by si to sami uvědomovali, vytvořili nahrávku, která se odmítla nechat zestárnout. Deska končí dříve, než se stihnete nadechnout, a pravděpodobně právě v tom spočívá samotná podstata Slayer.